Diskuze : Zdraví : JIP a ARO

Mili,
je me to nesmirne lito cim si prochazis, i cela Tvoje rodina.
Ja ziju v zahranici a tady je naprosto normalni, ze rodice zustavaji u malych i dospelych pacientu po celou dobu. Nekdy vidim odchazet male uzdravene pacienty domu ataky vidim, ze rodice si za sebou tahnou kufr plny veci, protoze tam proste nejaky cas bydleli. Okamzite jsou telefonicky infomovani o zhorseni zdr. stavu pacienta o nutnosti vysetreni, vykonu, ke kteremu museji dat souhlas.
Ja jsem puvodne zdravotni sestra a nejak jsem neplanovala se vtratit zpet do ceskeho zdravotnicvi, ted to asi vyzni divne, ale uz delsi dobu mam pocit, ze se k sesterske praci proste vratit musim a chci, po par letech v zahranici(mam jine zkusenosti, jako pracovnik i jako pacient) a pohled na vec. Nevim, co jineho bych mohla udelat vic, jen proste hucet do spolupracovniku kolem sebe, nenechat se odradit otravenymi pohledy a otevrit jim oci, ukazat jim trochu lidskosti a snazit se vykolejit je ze zabehnute rutiny. Snad se me to podari, uz o tom premyslim dlouho, jake kroky udelat, mam velkou oporu v manzelovi, ktery to vidi stejne jako ja, i on je ze zrdavotnictvi.
Ve vasem vas nenechats umirajicim ditetem bylo krute. Na to snad ani nemohou mit pravo, alespon ne moralni,lidske. Opravdu si Ty nic nevycitej.
Tady by vam byl nabidnut psycholog, socialni pracovnice, kteri by s vami v teto tezke chvili spolupracovali, podporovali vas a pomahali komunikovat s lekari, predchazeli nedorozumenim. A 24 hodinovy pobyt u ditete by byl samozrejmost.
Opravdu nevim jak jinak pomoci, jen medializace, ale naprosto chapu, ze na to nemas silu.
Drzim palce, preji hodne zdravi pro celou Tvoji rodinu a stale budu premyslet, jak pomoci.

Tak nevím, komentář mě to hodilo do nižší diskuze, ted je i tady i s omluvou........fakt jsem střízlivá

Je mi líto co se Vám stalo. Je to moc smutné.
Ze zkušenosti, ale ne JIP nebo ARO : Dcera šla na ORL trhat mandle. Měla tenkrát 8 let. Přivedla jsem ji, sepsaly jsme papíry, podepsala milion dalších papírů, a po dotazu kdy jsou na odd. návštěvy mě bylo řečeno, že návštěvy u dětí jsou zakázané primářem. Prý je to těm dětem, kterým rodiče nepřijdou líto a pak jim tam brečí. Chvilku jsem nevěřila svým uším a po argumentu že mě nezajímá nějaké nařízení primáře, že zakázat styk s dítětem mě může nařídit jen soud, děti, kterým nejsou schopní přijít na návštěvu rodiče mě opravdu nezajímají,.......... mě sestra poslala za doktorkou, kde jsem jí všechno zopakovala a po chvilce váhání mě návštěvy milostivě povolila. Byla jsem v případě neúspěchu odhodlaná jít až za primářem. Jeho dcery znám a zajímalo by mě, kdyby on měl na oddělení své vnoučata, jestly i svým dcerám by zakázal návštěvy.

Zakládám pokračování v tématu, které jsme zde řešili již před časem. První část diskuse je zde.
Přemýšlela jsem o tom, jakým způsobem by to vlastně mělo být zařízeno, aby bylo možné rodiče s dítětem na Jip či ARO nechat. Aby to bylo schůdné pro rodiče, zdravotníky a hlavně co nejvíc prospěšné pro nemocné dítě.
Myslím, že velmi dobrým příkladem může být pokoj matek hned vedle pokoje Jip či Aro, tak jak je to nyní na nové neonatolagii v Plzni. Matka by mohla být s dítětem u jeho lůžka a v případě, že by si potřebovala odpočinout, mohla by si jít lehnout na pokoj v době spánku dítěte a také by mohla být odtud hned přivolána, kdyby se dítě vzbudilo a postrádalo ji. Stejně tak by mohla odejít na pokoj matek v případě, že by lékaři potřebovali na Jip udělat nějaký výkon, při kterém by přítomnost rodičů nebyla vhodná.
K tomu bych ovšem ráda poznamenala, že v ideálním případě by rodič měl mít možnost být u svého dítěte při různých bolestivých výkonech a dodávat mu klid a jistotu útěchy, ovšem na to už zdravotníci nejsou připraveni vůbec. Také nejsou vůbec připraveni na to, že pacient či rodič pacienta má právo spolurozhodovat o léčebném postupu. Lékaři mají dojem, že nejsme kompetentní, ovšem pokud jasně a srozumitelně vysvětlí zdravotní stav a možné postupy léčby, jsme mnozí z nás pacientů, myslím, schopni rozhodnout, co se bude nám či našim dětem provádět. Kromě toho musím poznamenat ze zkušenosti s Milenkou, že jako matka jsem měla výrazně lepší odhad závažnosti stavu svého dítěte a dnes je mi líto, že jsem více nevěřila svému mateřskému úsudku než lékařům. Oni se totiž závažně mýlili, což se může každý, bohužel ovšem jejich omyl plynul především z toho, že přecenili svůj vlastní úsudek a výrazně podcenili to, co jsme jim s manželem jako rodiče říkali. Jenže já jsem byla se svým dítětem stále, velmi dobře jsem ho znala a lépe než oni jsem dokázala posoudit změny v jeho stavu. To, že by pacient nebo rodič měl spolurozhodovat o léčbě podpořím jedním argumentem, jsou to nakonec pacienti nebo jejich blízcí, kteří nesou břímě léčby a následky lékařských rozhodnutí. Žádný z lékařů, kteří na začátku tak tragicky podcenili Milenčin stav, dnes denně nepláče a nezoufá si, neponese si v sobě bolest do konce života. Tohle břímě nakonec zbylo mě, proto si myslím, že jsem měla právo být více slyšena a můj pohled na věc měl být brán mnohem více v úvahu, i když nejsem odborně vzdělaná.
Poněkud jsem odbočila od tématu, ale ono to všechno spolu souvisí. K původnímu chci dodat, že by rozhodně měl být tlak na zřizování pokojů matek při dětských Jip a Aro, tlak na to, že je samozřejmé, že těžce nemocné dítě vedle sebe nutně potřebuje matku nebo otce, že jejich přítomnost je stejně důležitá, jako přítomnost a práce zdravotníků.