Diskuze : Zdraví : JIP a ARO

Děkuji,pláču a přeji už jen krásné, krásné a ještě jednou krásné dny.

Mili, je mi vás moc líto přeji vám už jen krásné a slunné dny.Znám váš příběh jen zkráceně,ráda bych se s ním seznámila,ale nevím,kde ho ve starších příspěvcích najít.Ale i tak chápu obrovskou bolest,kterou jste musela projít.Ale asi nikomu nedojde ta šíře a hloubka bolesti,pokud si jí sám neprojde.Sama mám 3 děti a taky jsem s něma občas pobývala v nemocnici,vždy bez problémů,s vašim problémem je to ale asi nesrovnatelné.Nicméně tak jak tady píšou jiné maminky,asi pomůže jen otravovat,otravovovat a otravovat donekonečna personál,hledat si známé přes doktory atd. a taky tento problém MEDIALIZOVAT.Snad se něco pohne k lepšímu.Moc bych to všem malým nemocným a jejich rodičům přála.Mějte se krásně.

Petro, to je sice hezký, ale tady jde o princip. Jde o to, aby to automaticky brali lékaři a sestry hned a všude, že chcete být se svým dítětem - tak, jako píšete, že to brali po dvou týdnech vašeho "nedání se".
Já jsem byla se synem v nemocnici, když byl malé miminko, nemohla jsem tam být pořád, ale on byl týden na umělém spánku, takže stejně by nevnímal, jestli tam jsem nebo ne. Byl na operaci se srdíčkem, noc před operací jsem proseděla noc u jeho postýlky ve starém křesle a byla jsem ráda, že mi to umožnili. Kdyby mě tam nechtěli nechat, prosadila bych si to. Jenže syn šel na víceméně banální operaci, věděli jsme, co ho čeká, jak by to mělo probíhat. Kdyby mi dítě odvezli do nemocnice s neznámou chorobou, kdyby trpělo a plakalo, nikdo by nevěděl, co mu je, myslím, že bych z toho byla tak mimo, že bych nejspíš neměla sílu "se nedat".
Právě pro takové případy by mělo být naprosto přirozené, aby maminka mohla být u dítěte.
Přijde mi hrozný, aby se ve chvíli, kdy prožívá jedny z nejhorších chvil v životě /možná i ty nejhorší :-(/, musela máma domáhat toho, aby ji pustili k jejímu vlastnímu dítěti...

Ahoj všem!
Moc je mi líto všech,co mají nemocné děti a nemocných dětí ještě víc.
Mě tu teď leží dvouměsíční chlapeček s horečkou a pořád poplakává.Utiší se,když ho vezmu do náruče a chvilku usne.
Vůbec si nedokážu představit,že bych jedno ze svých dětí nemocné a s bolestma, když neví,co se s nim děje, nechala o samotě u cizích lidí. Bez svých oblíbených všech hraček,knížek, postýlky a MAMINKY.
Mě když něco je,tak jsem nejradši schoulená u někoho, koho mam ráda. A to jsem dopělá.
Asi nemá smysl psát dál, určitě všichni víte, jak to mylím a co cítím.
Pokud bych mohla jen trochu něčim přispět k tomu,aby rodič mohl být se svým dítkem v nemoci a kdy ho nejvíc potřebuje,udělám to.
A teď jdu oblékat děti a mířím k doktorce.
Všem přeji krásný den!!

Mili,

V Holandsku a jinde ve svete funguji tzv. Ronald McDonald domy. Nema ted moc casu ti o tom vice napsat. Ale nasla jsem na NETu tento odkaz v anglictine. Je to mezinarodni nadace pomahajici rodinam s nemocnymi detmy. http://www.mcdonalds.com
Mozna ze by mohli pomoci, kdyz uz ne financne tak alepon, jako inspirace, nebo "paka" na nemocnice.