Diskuze : Hlavní : Zahraniční politika a události

Mě škola bavila a bavilo mě taky i vždycky všechno, co jsem dělala. A když mě to přestalo bavit, změnila jsem to, začala jsem dělat něco jinýho.
Ale já jsem to tak měla postavený vždycky, nemohla bych dlouhodobě dělat něco, kvůli čemu se mi nechce vstávat, to bych radši byla bezdomovec a bydlela pod mostem.

Mně se na škole kromě kamarádek líbilo to, že se pořád dělo něco zajímavého, předměty se střídaly, nic nebylo pořád stejné. A člověk se to naučil, nechal se vyzkoušet nebo napsal písemku a bylo to za mnou, už jsem se tím nemusela zaobírat. Taky škola trvala od osmi do půl druhé, někdy do půl jedné, úkoly jsem si udělala někdy v podvečer během půl hodiny a měla jsem volno! Mohla jsem si číst, povalovat se, nebo jít ven s kamarádkou, do kina, na minigolf, na procházku. Zatímco v práci jsem tvrdla od půl osmé do čtyř, celý den zkažený, furt ta samá práce, nic nového, neubývalo to, pořád se to muselo dělat znovu a znovu do zblbnutí, nikdy jsem se toho nemohla zbavit a ještě mě to trápilo ve volném čase, (ehm volném čase, kdy jsem musela lítat kolem dětí a domácnosti). V práci jsem neměla žádné kamarádky, musela jsem tam být s lidmi, kteří, když už mi nebyli vysloveně protivní, tak aspoň lhostejní, nebyla jsem s lidmi "na stejné lodi"" jako ve škole. Když jsem byla nemocná nebo na dovolené, tak jsem musela sakra dohánět svoji práci, ani maličko mi nikdo nic neodpustil, naopak, kolikrát se to mou nepřítomnosti ještě zkomplikovalo. Škola byla milionkrát lepší než práce, zajímavější, zábavnější, kratší, lehčí, pořád jsme se učili něco nového.

"proč musím k snídani sníst chleba se sádlem, když bych radši suchý"

jo, přesně, ve školce nám na něj dali ještě syrovou cibuli, okousala jsem kraje nedomazané sádlem a hnusilo se mi to, tak jsem v té jídelně pravidelně musela zůstat sedět, na místě odkud bylo vidět na ostatní hrající si děti, cca 2 hodiny s talířkem a tím okousaným chlebem, suchý bych ho z povinnosti snědla, abych měla pokoj Ředitelka školky i jídelny obě bigotní žlučovité komunistky Těch prstýnků, co mi vzaly, protože po obědě se spí a neotáčí se prstýnkem na prstě....

No a jako starší - už jsem psala: mně přišlo v pohodě, jak žijí moji rodiče a jiní lidi kolem. Třeba dospěláci z oddílu. Nic "extra", jiného, lepšího, jsem si nevysnívala. Filmy mě ve smyslu celkového pojetí života neinspirovaly, jen třeba v konkrétním detailu, činnosti - třeba horolezci, že bych taky někam vylezla (což se stalo), a jiné obdobné. Vztahového nic, to co má paměť sahá jsem brala jako vymyšlenosti - obvykle to evidentně mělo k realitě daleko. I když tedy k stáru vidím kolem sebe storky, které ani nejdivočejší scénaristi ještě nevymysleli

ano