Diskuze : Hlavní : Zahraniční politika a události

Mně mnohem víc bavilo chodit do práce než do školy. Bylo to takový svobodnější. Někdy mě šéf pustil domů dřív někdy jsem šla něco zařídit a nemusela jsem se vracet, nevadilo přijít pozdě, hlavně žádný fomácí úkoly. A nejvíc se mi líbilo, že když jsem byla nemocná, nemusela jsem nic dohánět, dopisovat. Po dovolený taky ne. Moje první práce byl jeden velkej mejdan.

Federiko, to byl vtípek

Jinak si myslím, že jsi mimořádně cílevědomý člověk. Že si cestou k cíli poskakuješ nehraje roli, pokud si tedy při nějakém skoku nezlomíš vaz, což se mohlo asi snadno stát, ale nestalo, což je dobře

Já vůbec neměla představu, co jak... Neviděla jsem se v dospělosti ani jako krásná či ošklivá, vycházející z letadla či sedící u šminek, svobodná či vdaná, s dětmi či bez, prostě nijak. Beru věci jak přicházejí, dělám, co mě baví a co je potřeba, ale žádné velkolepé plány ani komplexní představy o budoucnosti jsem nikdy neměla.

Asi jsem jednodušší, vůbec mě nenapalo se bát dospělosti.

když je ta péče o blízkého svobodné rozhodnutí, tak to ladí s osobní svobodou

Já jsem si v dětství připadala daleko svobodnější než v dospělosti. V dětství jsem musela akorát chodit do školy, což mi nevadilo, kromě páté třídy jsem tam chodila ráda. Jinak jsem si jen hrála, četla, povídala si s kamarádkami, nemusela jsem se o nic starat, domácí práce dělala maminka, jídlo mi přistálo na stole, peníze jsem neřešila, když se něco pokazilo, on to někdo zařídil. V dospělosti byly jen samé povinnosti, musela jsem chodit do práce, která byla nekonečná, starat se o děti, nakupovat, vařit, uklízet, prát, zařizovat úplně všechno, všechno leželo na mě a dusilo mě to, nemohla jsem se na to vykašlat. Teprve když se osamostatnily děti a já odešla do důchodu, tak se cítím svobodnější, ale i tak leží všechno na mě. Zlaté dětství!