Diskuze : Hlavní : Zahraniční politika a události

Mamochu,
jo, byla s tím spojená řada scének. Toulala jsem se tenkrát po nocích, s nejrůznějšími lidmi nejrůznějších kategorií, věku, vzdělání, vyznání atd
Jednu jsem seděla s jednou partou v noci na Václaváku, popíjeli jsme, bavili se a já jim lehce pod vlivem řekla,že příští rok tady s nima nebudu, jelikož budu studovat na FF UK to. a to.
Brali to jako obrovskej vtip, fakt to vyvolalo vlnu smíchu

"hlavně si toho života co nejvíc užít."

Fed, vůbec jsem v tomhle věku nevěděla, co to znamená "si ten život co nejvíc užít". Nikdo v mé rodině to neuměl a nepraktikoval.

Jo, obdivovaly jsme s kamarádkou třeba ztřeštěnost naší dějepisářky, která coby padesátnice přelezla plot (dost neohrabaně), aby si natrhala narcisy, které tam bezprizorně rostly - chtěla je, tak si pro ně přelezla plot

Věděla jsem, že je super před maturitou jít za školu, ve vlaku vystoupit tam, kde byla hezká příroda, jít na louku, lehnout si mezi pampeliškami, poslouchat walkmana, muzikál Hair, dokud nedojdou baterky...ale že v podobném módu jde i trvaleji žít, to mi přišlo jako scifi, na to jsem teprve mezi 18 a 20.rokem věku přicházela

Já jsem byla hrozná, někdy se zpětně divím,že jsem to celý přežila
Od necelých 18 jsem žila sama, živila se sama. Neměla jsem strach ani obavu absolutně z ničeho, byla jsem naprostej bohém, lehkomyslná, žádný starosti, nic jsem si nepřipouštěla.Peníze jsem neměla, ubytování jsem hledala, jak se dalo, občas jsem spala u známých nebo na nádraží.Věděla jsem,že chci studovat.A to bylo tak všechno, jinak mi bylo všechno jedndo, hlavně si toho života co nejvíc užít.

Sedmi, některé strachy musí člověk asi porazit jen tím, že jim prostě čelí a ustojí to, nevím, jestli na to jde připravit Asi ano, je super, že ti to rodiče dali.

Bála jsem se dospělosti, situace po maturitě mi přišla jako dojít na "konec mapy" a dál je...nevěděla jsem, co je dál, první přijímačky jsem neudělala, takže rok prodlevy...prostě jsem šla do dospělého života, ale měla rozklepané nohy, jaké to bude...No, a bylo to úlevné, dobré, ale asi rok a půl mi tedy někdo pomáhal (rodiče tehdejšího přítele), třeba i jen radou, rozhovorem...

Cca od 20 nastal fakt přelom, už jen můj samostatný život. A taky jsem vliv své původní rodiny brala konečně s nadhledem, ty jejich řeči, srážení sebevědomí, jízlivá rádobyvarování, taky o mě můj milovaný děda řekl, že kdoví, co dělám, jestli se neživím tělem
Asi od 20 jsem jejich kecy, náhledy, vlivy brala s větší lehkostí, nebrečela, nehroutila se, definitivně jsem pochopila, že to zvládnu a jejich pochyby o mě jsou jenom jejich pochyby o mě, nemusím si to k sobě pustit

"bála jsem se dospělosti, myslela jsem si, že to bude obdoba dětství, kdy nad životem člověk nemá sebekontrolu a je v tahu různých vlivů (jen jiných než v dětství)"

mám pocit, že dospělosti jsem se nikdy nebála, jen se na ni těšila... že konečně nebudu muset pořád někoho poslouchat a budu moci žít po svém...
nedávno jsme se bavili s tátou, různě jsme vzpomínali a tak a když jsem řekla, že ačkoliv své dětství vnímám pozitivně, ani omylem bych neměnila a jsem radši dospělá, prohlásil že jsem vždycky holt měla tu osobní svobodu jako jednu z nejdůležitějších mnohem lépe jsem snášel pečovat o mladší sestru než se nechat hlídat od té starší