Diskuze : Hlavní : Zahraniční politika a události

vzhledově mi u delona vždycky nějak vadila ta přílišná souměrnost... připadal mi takový neživotný, umělý, nevzbuzoval emoce... a belmondo byl naprosto typicky ošklivý nikdy jsem nechápala, jak mu v těch filmech padaly ženské k nohám, vždyť neměl žádný šarm
ale já jsem strašný skeptik, co se mužského vzhledu týče, líbí se mi obvykle spíš starší chlapi, když už z nich něco vyzařuje, asi potřebuju, aby měli něco odžito a bylo to na nich vidět takže třeba i takový brad pitt mi přijde dneska mnohem hezčí než zamlada, stejně tak clooney nebo dicaprio (ani jeden se mi jako mladý nelíbili ani trochu)
mladý se mi líbil hugh grant, pro ten jeho křivý úsměv a oči, ale taky spíš líbil, než že bych ho viděla jako sex symbol... aby byl chlap sexy, musí mít v očích smích a rošťáctví

Vitr, moje babicka mela ve velkem vinohradskem byte starodavnou "toaletu", u ni se sedelo na taburetu potazenem ruzovym brokatem, toalata sestavala ze sirokeho nizkeho stolku se sklenenou deskou, pres kterou bylo videt do prvniho supliku postrannich skrinek, v tom prvnim supliku mela nejhezsi satky, takze ty byly videt pres sklo, a uprostred bylo velike kulate zrcadlo (ktere jsem pak mela roky v predsini v panelaku a ted je na pude na chalupe)

delalo to dojem luxusu uplne jako ze zahranicniho filmu...teda nikdy jsem babicku nevidela u te toalety sedet, spis se kochala pohledem na ni a neustale ji peclive lestila (hlavne zrcadlo)

77mi, kdyz jsem se rozhodovala, kam jit na Erasmus, vybrala jsem Pariz - urcite kvuli tem vsem Cetnikum, Velkym blondynum,Sedmym rotam… to jsem pak koukala!

Zasjaj, přesně, chtěla jsem byt “půvabná snoubenka” z Fantomase ….ale už vůbec jsem si nepředstavovalo, ze můj snoubenec bude Jean Marais, ten se mi nelíbil…. Určitě se můj dospěly život měl odehrávat ve Francii 60.nebo 70.let, měla jsem mít nějakou zábavnou práci, třeba snažit se vypátrat Fantomase, a žádné děti

Vlastně hrdinky tehdejších filmu neměly děti, případně se o ne nijak viditelně nestaraly

Mne děsil dospěly život, stát na náměstí na sídlišti ve frontě na maso a každý čtvrtek ve frontě na knihy a jezdit na chalupu, kde budu cely den varit a pect… a ještě navíc chodit do práce

V předškolním věku jsem byla přesvědčená, že budu psát krásné knihy, budu je i ilustrovat a vázat. Nemyslela jsem, že bych si tom vydělávala, protože tehdy jsem ani netušila, odkud se berou peníze a ani jsem to nepovažovala za práci. Prostě jsem to chtěla dělat, líbilo se mi to. Pak už jsem o žádné zaměstnání nestála. Jedině, když jsme se měli rozhodovat, na jakou VŠ půjdeme, tak jsem moc chtěla jít studovat historii a představovala jsem si, že budu bádat ve starých rukopisech a objevím skvosty. To bohužel nevyšlo, ten rok brali na historii 2 lidí z celé republiky. Obrečela jsem to, ale maminka mě utěšovala, že o kdybych to vystudovala, beztak by mě nutili učit a to bych nezvládla. Chtěla bych vědět, jak by se můj život ubíral, kdybych byla o 10 let mladší a mohla tu historii opravdu vystudovat. Možná by ze mě byla stará panna, která by stejně níc úžasného nevybádala a byla bych nešťastná. Možná i tak se můj život vyvinul nejlépe, jak mohl.