Diskuze : Hlavní : Respektovat a být respektován

"...takže ty myslíš, že chválit dítě za něco, co mu bylo dáno do vínku (ať již bohem nebo přírodou nebo geny) a co mu jde zcela samozřejmě bez jakéhokoliv vlastního úsilí tj. "projev geniality", je OK.
ale chválit dítě nijak výrazně nenadané za to, že se snaží, i když ani při velké snaze nedosáhne takového výsledku jako dítě nadané - to není OK?"

Šuplíku,
ne, to si opravdu nemyslím.
Do vínku ti může být dáno ledasco, ale pokud s tím nebudeš pracovat, dopadneš stejně jako ten, kdo tu danou věc "nedostal" vůbec. Ono se říká, že úspěch je 10% talentu a 90% práce, a i když bych ta čísla upravila a přidala k nim ještě koeficient štěstí, obecně to zkrátka platí.
Bez úsilí nedokážeš nic nebo alespoň nic smysluplného.

Nemazlivého duracelového synka jsem jako mrňouse na tvrdo učila mazlit se se mnou style - pojď, uděláme mazli mazli, tuli tuli - a musel! Jakože musel bez možnosti úniku.
Páč já mám taky nějaký potřeby ve vztahu k němu, jako k dítěti - nemohla jsem žít jen tak, že jsem ho krotila a pokoušela jsem se ho krmit atp.. Byl dost náročný (až moc, dle mne).

Psycholog tehdy lehce pozdvihl obočí, když se mi ptal, jestli se rád mazlí. Protože já mu odpověděla, že musí. To bylo juniorovi 2,5 roku.

Postupně se naučil ten fyzickej kontakt nejen přijímat, ale i dávat, a teď (skoro 9let) se mazlí strašně rád! Hlavně se ségrou (14měs.) to je radost se na ně dívat!

I když je to šílenej extrovert cholerickej, díky tomu mazlení a fyzickýmu kontaktu (pohlazení, ruka na rameni, obejmutí, masáž zad atp.) - kterej tedy téměř vždycky vychází ode mne, ho i líp chápu a nejen, že se to s ním dá užít, ale přijde mi i takovej tvárnější... Nebýt toho, roste mi doma neempatickej asociál, podle mne...

Valkýro,

tvou matku by měli pověsit do průvanu. Jelikož asi nemá koule, tak za uši.

Hanko,
mám holt jinou zkušenost, a hlavně - pokud dítě naučíš na "chválení", je to určitá forma podmíněného reflexu. Problém je ale v tom, že já osobně nechci, aby dítě něco dělalo pro odměnu (byť slovní) nebo proto, abych měla já radost.
Ona vnější motivace nikdy není a nebude tak silná jako vnitřní - a jakmile potřebuješ tu "berličku", už to nejde tak úplně "z tebe".
Pokud dítě samo nechce umět psát dvojku (nebo dělat cokoli jiného), ale bude vědět, že za napsanou dvojku přijde odměna, vytvoří se u něj návyk, který já osobně pokládám za špatný, protože jednou přijde střet s realitou a čím je ten náraz tvrdší, tím horší může mít následky.
Neříkám tím, že se má dítě "shazovat" nebo "dehonestovat", to je druhý extrém a také škodlivý.

Anett - asi máš pravdu. Já jsem bohužel extrémní extrovert, ona introvert, samotář, ve svém světě. Snažím se trávit nějaký čas i jen s ní samotnou (protože když je s námi i její mladší sourozenec, tak péče směřuje většinou k němu - má ADHD a dysfázii, tak proto).

Ona je trošku jako kočka - když chce, přijde se pomazlit, ale hned zase odbíhá.