Diskuze : Hlavní : Respektovat a být respektován

Terezo, vulgárností jsem si v té rodině užila víc než dost. Takto se lidé k sobě nechovají, v mé současné rodině nic takového není, můj partner je jiný. Ta rodina by mě dohnala k sebevraždě - ten klid v rozhovoru a tvrdost z mé strany je "umělá" - cílená. Syn zakrýval hysterii..
Dodnes nevím, zda ty podvody, co se dnes řeší - se zrodily v hlavě otce nebo syna, ale je to jedno, jsou oba stejní. Rodina, kde jeden okrade druhého.. vysměje se mu a má radost, jak druhého ošidil.. Manželství, kde manžel závidí manželce dědictví po rodičích a není ho schopen rozchodit.. a nakonec se soustředí na to, aby ji o ně připravil.. ponižuje.. co z toho mohlo vzniknout dobrého??

Učili mě.. mamka.. že musím všechno vydržet.. hm.. dnes se teprve učím, že nemusím všechno vydržet, že si nemusím všechno nechat líbit, že mám svá práva. A že vůbec nejsem hrozná.

zefýr

to není o tom, abys měla k někomu sympatii - ten rozhovor mám schovaný a jednou ho použiji. Život sám přinese odpověď, ale bude to trvat desítky let..

Podělala jsem všechno tím, že jsem příliš milovala své děti a nemožně se rozdávala, žila život pro jiné a nikoli svůj - toto jsou důsledky, a může se to stát kde komu.. po spoustě let, a člověk se zase bude divit, jak je to možné, vždyť to je můj andílek....

hm... nebo jsem měla dál v té rodině zůstat a žít ten jejich úžasný život? V tom případě by si dodnes syn s otcem připíjeli na to, jak se mě zbaví a přihrnou mě v lese, a k vánocům mi koupili nějaký nudný dárek s mašlí - protože to se ve slušných rodinách přeci dělá..
Co by mi chybělo? Měla bych svého syna, nebyl by vůči mě sprostý a já si myslela, že tak žijí všichni - že to je normální..

Nejsem hysterka, vždy jsem se chovala klidně. Do té doby jsem stáe synovi domlouvala, vysvětlovala - toto byl zlom, kdy jsem se rozhodla chovat tvrdě a stroze, změnit své chování vůči němu.
Došla jsem k závěru, že musím změnit své chování. Že si někteří lidé nezaslouží lásku.
A že se nesmím dál nechat zraňovat.

Nedočítám, jen poznamenám, že řeči typu "takhle by se přece dítě k rodiči chovat nemělo" z úst matky moc neuznávám. Prostě někde se stala chyba a s velkou pravděpodobností s ní máš mnoho společného. Beru, že jsi tu chybu neudělala s úmyslem mu ublížit, ale nejspíš se tak stalo. Určitě z něj něco na to téma už vylétlo, je fuk, že ty to třeba považuješ za nepravdivé nebo neobjektivní, on to tak vnímá a to je klíčové. To neber jako odsouzení, má tři dítka zatím nedosáhla ani prahu puberty, tak třeba tě jednou odprosím.