Diskuze : Hlavní : Fobie a strachy

Syn je na to evidentně senzitivní. Otázka je, jestli ho to v dospívání opustí, většinu dětí to opustí, ale jak jsem psala, někoho ne. Pokud se bojíš, tak se pomodli. Nechci se tady moc rozepisovat pro obveselení jiných, ale věřím Ti, syn rozhodně není blázen.

A proč ne, děti i zvířata jsou na toto mimořádně citliví, některým jedincům tato schopnost zůstane i v dospělém věku. Bylo to popsáno ve spoustě případů, nevidím to jako nesmysl. Plno lidí se tomu směje, ale není důvod se tomu smát. Po úmrtí blízké osoby to bývá časté.

Dcera měla děsy ještě v 1. třídě (6 let). Nejela kvůli nim na ŠvP. Někdy je mívala každou noc, jindy "pouze" několikrát do měsíce. V té 1. třídě už to začalo být lepší, ale na ta klidná období se nedalo sázet. Pak to nějak ustoupilo, protože ve 2. třídě už na ŠvP jela a já bych ji tam s těmi děsy neposlala. Když začala v noci křičet, nebyla k probuzení do bdělého stavu a trvalo to třeba 1/2 hodiny. Koukala, brečela, řvala, čehosi se bála, ale nebyla k utišení. Takhle jsem ji nikam poslat nemohla, i když chtěla. Postupně jsme zjistili, že na probuzení platí, posadit ji na toaletu a donutit vyčůrat. Protože se v noci od 2,5 let nepočůrávala, byl to pro mozek pokyn, že má být vzhůru... Nebo tak nějak nám to pak vysvětlovala doktorka.

Držím palce, aby to už brzy přešlo.

Mé dítě vidí duchy dodnes...
Já na ně nevěřím, ale když s tím syn začne, že jsou u jeho postele a on kvůli nim nemůže usnout, fakt mám na ně zlost...
(Začalo to po úmrtí v blízké rodině)

Za toho "drobečka malinkého" se mu fakt omlouvám.