Diskuze : Záliby : Turistika

Jo, bloudil jsem mockrát, ale u nás je to sranda. Nejlepší zážitek byl na samým konci 80. let, kdy jsem si k pokusu o získání indiánský vize vybral kopec ležící na Šumavě v pohraničním pásmu. Nahoru vede mnoho cest do jednoho bodu, seshora se mnoho cest rozbíhá do mnoha bodů. Ráno jsem scházel trochu jinou trasou, než jsem stoupal večer, měl jsem akorát bederku, byl jsem bosej, s dlouhejma vlasama a indiánskou dýmkou a pytlíkem na tabák v ruce. A octnul jsem se v neznámý krajině, na úplně jiným konci, než jsem měl v křoví schovanej batoh. Pamatoval jsem si akorát, na který zastávce jsem vystupoval.

Dva pohraničníci, který tam hlídkovali, na mě čuměli a čuměli a na mou otázku, kterým směrem že leží ta zastávka (od ní už bych batoh našel) se zmohli jen na protiotázku: "A občanku asi nemáte, co?" Protiotázka to byla jenom řečnická, nějak jim asi nedělalo dobře pomyšlení na to, že by mě předvedli před velitele. Utíkat přes dráty jsem očividně nechtěl, byl jsem jen blázen. Ukázali mi směr, otočili se zádama ke mně a pevným krokem vykročili pryč, v naději, že se ztratím a už se neukážu.

V Americe jsem nebyl (ale diskuse pod článkem je celkem poučná, jak co se týče americkej či kanadskejch lesů, tak americký prudérnosti při čurání ). Máme příbuzný ve středním Švédsku a tam začíná les přímo za městem, hned za cedulí "Linköping". Teta, co se tam provdala, poučovala každýho z rodiny, ať si nezahrává, že zabloudit se dá snadno a hned, les bez živáčka skoro na všechny strany, navíc placka - není moc nahoru a dolů a potůček, kterej u nás teče do nejbližší vísky, se může o x kilometrů dál vlejvat do neznámýho pustýho jezera.

Fatálně zabloudit se dá už na Slovensku, v Rumunsku, v Chorvatsku... V Šar Planině si touhle dobou (konec května) vyšlo před lety pár makedonskejch turistů na vejlet, bylo vedro, tak v kraťasech a tričkách, byli jen pár kilometrů od vesnice (a zas tak pustý to tam není, je to sice pastevecká, ale odedávna, od starověku, v podstatě kulturní krajina až do nejvyšších poloh, protkaná stezkama). A hádejte co? Vsadím se, že neuhodnete.

Zmrzli. Krupobití, prudký ochlazení, promokli do modra na kost, neměli sílu dovlíct se k lidem. Nekecám, je to čistá pravda, jsou o tom policejní záznamy. A stačilo mít s sebou suchý triko, ponožky a svetr...

Holčička, která měla ráda Toma Gordona je moje oblíbená knížka (stejně jako vlastně všechno od Kinga)
a to zabloudění plně chápu, ono stačí vydat se do míst bez turistických značek - třeba v brdech se dá taky bloudit i pár dní, díky tomu, že to byla vojenská oblast... a když se kouknu na mapy maine, věřím, že je to raz dva...
jinak jako dítě jsem se ztratila v německu na pláži, sbírala jsem si mušličky a párkrát se otočila a zapomněla, ze kterého směru jsem vyšla (bylo mi asi 5)... německy jsem neuměla a čechy jsem dlouho žádné nepotkala, až víc než po třech hodinách jsem narazila na čecha a ten mě odvedl ke stráži (dodnes nechápu, proč mě tam neodvedl někdo z těch němců - plačící dítě, očividně bloudící po pláži)...

Tak to udělala dost blbost.

Tak na ni neměl kdo čekat, byla tam sama.

Ono Amerika je země, kdy je to zrovna jinak, je tam fakt spousta velkých vzdáleností a možností bloudit. Ale teda musela jít čurat daleko, když se nedokázala vrátit na cestu, to si měla domluvit, a´t na ni počkají a volají.
Já se jako dítě také s kamarády potulovala po celém velkém okolí naší chaty, ale tam platí ta osídlenost, takže bychom se sice asi prošli, to o, ale nakonec bychom došli do vesnice.