Diskuze : Ostatní : Vánoce

Ano, Okolíku, to dělají i muži. Muž vždy něco vyvedl a já byla v trestu. Je to strašný. Je mi z toho zle ještě teď.

no ta medikace je zásadní, jestli ji vysadila, tu příležitost zlepšit vzájemný vztah zahodila sama - jestli to bylo nasazené správně a byly výsledky, je to strašná škoda...

do pytle, kdy už začnou lidi těm doktorům věřit?

Gir, řeknu to velmi obecně - máma tam buď vykládala svůj pohled na věc, nebo sama sobě lhala.
Nedávná velmi drsná zkušenost z velmi blízkého okolí - i v léčebně ti bude takový podobný typ osoby tvrdit, že tam nemá co dělat a všichni to tam ví.

Gir, to je v pořádku. Zajímat se děti ale mohou z bezpečného místa. Nebo po krátkou dobu. Musí taky vědět, že být zrovna matkou, nebo dcerou, neznamená nechat si líbit cokoliv. Jsem toho názoru, že péče je nesmírně důležitá. Ale neznamená to nechat se zničit.

Girili u nás se chování máti k dětem nikdy nedostalo za hranu nucení předškoláků a mladších školáků "odpočívat" po obědě, protože si babička potřebovala lehnout a buzerace ve smyslu "řekla jsem, že spát půjdeš v devět, takže se otoč od televize a spi my se na tu pohádku dokoukáme sami". Což mělo bleskurychlý následek - nechtěly tam jezdit (a já jsem byla ta špatná, protože "jsem je naváděla"). Všichni jsme u nich nespali nikdy, nebylo naštěstí kde, ale i návštěvy začaly být nepříjemné. Po okamžiku, kdy jsem se ve 42 letech konečně vymezila následoval půlroční trest nekomunikací, ale přiznám se, že mně nevadil, naopak, pak zas chování jako by nic. A od té doby využívám toho, že velký dům máme my, nebo, pokud nemám morál na vizitu na domácí půdě, prostě uspořádám sedánek v hospodě. Doma děti v tom okamžiku věděly, že jsou na svém prostoru a když babi začala vyšilovat, prostě se zdekovaly do svých pokojů. Já její výpady odrážím pokrčením ramen a formulkou "no a já to dělám takhle". K nim do bytu chodím pravidelně jednou za rok - pověsit záclony, jinak jsem tam letos byla tuším dvakrát, jednou sama, jednou na hodinu s manželem, s dědou (jejím manželem, není to můj otec), se vidíme několikrát do měsíce. Jediné, z čeho mám upřímnou hrůzu je budoucnost, dokud jsou dva soběstační, je to OK. Jsem "řešič", tchýni jsme tu už měli několikrát i na několik měsíců, moji babi 10 let na 3-10 měsíců v roce, moji máti kdysi 6 týdnů po zlomenině nohy a vzpamatovávala jsem se z toho dva roky - a to byla ještě v pohodě. Nedovedu si představit delší soužití, ona samozřejmě ani neuvažuje o tom, že bybylo třeba přemýšlet nad alespoň chráněným bydlením, bezbariérovým bytem, "ona se přeci o sebe dokáže postarat" a strkám hlavu do písku. Jinak souhlasím s tím, co tu bylo někde řečeno, pozor na ostatní děti, ať nemají pocit, že se zas tak moc nic nestalo, nebo že si to ségra zasloužila.