Diskuze : Hlavní : Tábory

Bohužel ne, i když bych strašně moc chtěl. Začal jsem až od sedmnácti.

Mám ovšem na mysli skutečný tábory, kde je hlavním programem samo táboření.

Často se za tábor označuje i něco, kde toho tábornictví - samostatnýho žití v přírodě - moc není nebo tam není vůbec. Stylem to spíš přípomíná třeba lyžáky, na který jsem v dětství jezdil a nebavily mě.

Jezdila jsem víceméně povinně od první do osmé třídy na 3 týdny. Bylo to dané, tábor od podniku, s většinou dětí jsem se neznala, stalo se, že jel někdo, koho jsem znala trošku. Vždy mě mrzelo, že moji kamarádi jezdí na jiné tábory, ale neměli jsme na výběr, tábory byly v podniku přidělené.
Vždycky jsem to nějak přežila, na některých se mi i líbilo. Někde ale ne, ale bylo to dané kolektivem a vedoucími než místem jako takovým. Jen ten první tábor, kdy se spalo ve stanech s podsadou, byla tam zima, neustále pršelo a já jsem tam byla po první třídě nejmladší a ostatní mi to dávali sežrat, byl docela hrozný a nerada na to vzpomínám. Sama bych takhle své dítě neposlala. Moje děti jely na tábor, až když si samy řekly, že by to zkusily a jen na týden.

Nikdy jsem se ale moc netěšila, protože jsem nevěděla, co mě čeká, s kým budu bydlet a jací budou vedoucí. Kdyby se mě zeptali, jestli chci jet, nejspíš bych řekla, že ne.

Jezdila jsem každý rok. Některé si pamatuju a některé ne. Ale neměli jsme prarodiče, takže jinak jsem byla doma. Za mě dobrý.

Ja ses zas nestacim divit,jak nekoho muze "zajimat",co jak mel neznamy virt.nick pred x desitkami let

Ja vedela o spouste decek tehda,ktere tabory velmi bavily a abdolvovaly i dva 3tydenni behem leta.A pak hned presly na instruktory a pak na vedouci.

Já je moc ráda neměla, odjakživa jsem typ co vyloženě nesnáší organizovanou zábavu. moje dcera naopak tábory milovala. Jezdila od šesti let až do patnácti každý rok.