Diskuze : Záliby : Manželské etudy

Sedmi, já byla zvyklá fungovat s dětma, doma jsem měla na starosti o hodně mladší souruzence, k dětem jsem měla hodně blízko...a jo, otáčeli jsme se dost.
Naši moc nefungovali, otčím určitě nechtěl doma moje dítě a měli vlastní svoje ještě dost malé, tchán nám sehnal parcelu a zařídil manželovi tu náhradní službu a přispěl velkou radou a mennší pomocí při stavbě domu...a tchyně občas pohlídala děti - víkendové dny, protože pracovala, byla ještě mladá.

Já ani nevím, jak jsme to stihli a zvládli, měla jsem nejdřív individuál a pak jsem přešla na dálkové studium, jenže jsem u toho musela pracovat, abych mohla dálkově...a tak šla dcerka ve dvou do jeslí...to byl zas jeden z velkých problémů...protože prostě dítě pro stát a společnost tenkrát určitě nebylo na prvním místě, ale povinnost ke společnosti - prostě práce :).

Mám asi organizační talent, umím si rozvrhnout čas a "práci" asi jsem měla opravdu nezměrnou vůli a sílu....manžel se chytil a byl vlastně i rád, že prostě budujem něco, co je reálné a má budoucnost. Já teda nic stavět nechtěla, maximálně okál na klíč, jenže než na nás přišla řada, zdražili ho několikanásobně a pak ho úplně přestali vyrábět, v té době jsme měli dostaveno.
A v té době jsme koupili i první chytrý pletací stroj a začali plést čepičky, které jsme pak prodávali na trhu...takže asi skrz tu aktivitu nebyl čas na nějaké třenice, nudu nebo nějaké "blbiny".
Náročné, ale vlastně uspokojující...

Mám teda už pocit, že žiju věky, prožila jsem toho tolik...ale tyhle začátky a první dvě desítky společného života byly prostě moc fajn, náročné, ale jakoby plné všeho...
Mně to přišlo normální, lidi nechápali, jak všechno stíháme, ale jo...školu jsem dokončila, pracovala pak asi dva roky a pak jsme se plně věnovali čepičkám...a dál jsme firmu rozvinuli v další aktivity, bvyla jsem i hodně s dětmi doma, nemusela jsem fyzicky být jinde.

A pokračovalo to celé dál...asi by můj život vydal na velkou tlustou knížku...fakt mi přijde jakobych žila už kolik životů běžného člověka . Konkrétně dneska jsem hodně unavená...a nemám ani z čeho...ale to už se teda hlásí roky .

No, ono to asi nikoho nezajímá, ale jen jsem chtěla říct, že jsem jedna z těch, kdo se brali hodně brzy, manželovi bylo 18. mně už 19 a myslím, že nelitujeme ani jeden...
Spíš mi přijde, že čím bych byla starší, tím hůř bych se přizpůsobovala druhému a on mně, takhle jsme oba odcházeli z původní rodiny a přizpsobili jsme se v tom druhém domově jeden druhému a okolnostem...a oba jsme měli podobné nastavení v tom, co jsme chěli, co bylo pro nás důležité a kam jsme směřovali.
Ale ani nejsme jediní, těch lidí kolem v podobném věku máme víc...brali se třeba o dva tři roky později, ale taky mladí.

Sedmi já nevím, fakt mám tohle jinak - OK, neříkám, že to bylo snadný, ale přece si nemůže brát děcko jako rukojmí? Dá se vzít někdo do podnájmu - měla třípokoják - najít práce s ubytováním, cokoliv, ale ne, ona raději bude dítěti vymlouvat vzdělání. Na mne to působilo tak, že otěhotněla, čímž si zajistila zdroj příjmu - alimenty, přídavky, atd. a pak ji nějak nenapadlo, že by to mělo někdy skončit. Jak by to dělala, kdyby neudělala tu "chybu" jak říkala a neotěhotněla? Nikdy by se neodstěhovala od rodičů? OK, tak se tam k nim měla nastěhovat zpět. V tomhle neumím být empatická, kdyby to byl nějaký noname, bez rodičů, zázemí Stockhomský syndrom, dobře. Ale už díky natáčení se pohybovala mezi více lidmi, ona nechtěla nic řešit, ona jen byla "trošku konzervativní", pro mne líná jak veš a stále s nataženou rukou a čekající, že ji všichni politují. Vím, že jsem v tomto ovlivněna vlastním nastavením a osobními zkušenostmi, ale fakt jsem včera zuřila - tuhle rodinu jsem z nějakého důvodu viděla poprvé.

Blance, no z platu nejake pomocnice v lekarne mela sama utahnout bydleni, to asi nebyla uplne legrace, rekla bych

77krásko, já jsem třeba v 19 byla ještě úplné dítě, ani jsem s nikým dosud nechodila, byla jsem panna. Ale spousta holek měla svého kluka už od 14-15 let a v 19 byly úplně dospělé a připravené na samostatný život. Tehdy bylo také hodně složité dostat se k nějaké antikoncepci, takže většina nevěst se vdávala těhotná. A i když já si neumím představit mít dítě a zároveň studovat na VŠ, natož u toho ještě stavět dům svépomocí, což tehdy ani jinak nešlo, tak dost mých spolužaček dítě na VŠ mělo. Dokonce jedné se za ty 4 roky studia narodily 3 děti a ukončila VŠ zároveň s námi. Tehdy sice byly přednášky a cvika povinné, ale ty spolužačky s dítětem měly individuální studijní plán, takže povinné neměly nic a kolikrát ještě dostaly i manželskou kolej a měly i stipendium.
Já osobně jsem spíš pro to, aby ženy měly děti v mladém věku, jednak je to i z biologického hlediska lepší, jednak má člověk daleko více sil a nadšení. A v 50 už má děti dávno vychované, samostatné a může si užívat volného času v relativně nízkém věku a za dobrého zdraví.

Vůbec si to neumím představit. Můj ex měl dítě ve 21 letech a bylo to s ním tehdy výživný. No a nedopadlo to samozřejmě a spolu nejsme.