Diskuze : Záliby : Manželské etudy

Pampelo, nic ve zlem, ale neumim si predstavit, jak nekdo v 19 letech zvladnul studovat VS, starat se o dite a jeste stavet dum....asi jste meli pomoc dalsich clenu rodiny, jinak to nechapu...taky jsem byla mlada pred rokem 1989, stavebniny se velmi tezko shanely, penez moc nebylo, remeslnici nebyli (leda clenove rodiny nebo melouchari), proste vsechno slo tezce....a vysoka tehdy taky nebyla zadarmo, muselo se tam chodit vic nez dneska, sledovala se ucast na seminarich, casto i na pradnaskach, celkove flexibilita ve studiu byla mnohem mensi, terminy zkousek byly narizene pro kazdy kruh a nedalo se prehlasovat na jine terminy

mne tehdy pripadalo nezodpovedne se hrnout do rodinneho zivota, kdyz clovek nic nemel a velmi by zavisel na pomoci rodiny, pak prisla revoluce a spousta moznosti, tak nakonec jsem mela dite az pred ctyricitkou a nikdy jsem od nikoho nic nepotrebovala, naopak jsem cele roky financne podporovala starsi cleny rodiny, kteri meli male duchody

Já nevím, jestli bylo brzké manželství peklo...já jsem měla jak je naše tradice v rodině první dítě v 19ti, byla jsem v prváku na VŠ, zvládla jsem dostudovat, postavili jsme i při mojí škole a práci do pár let dům, narodilo se nám další dítě. Nejhorší byla asi manželova (naštěstí náhradní) vojenská služba.

On totiž má/měl člověk v těch mladých letech hodně sil, a nová rodina dává cíl a motivaci k životu...a určitou zodpovědnost.
Člověk má/měl pro co a pro koho žít...když vidím některá dnešní děcka bez jakékoliv motivace k životu, co se plomcají životem...a mnoho z nich neví, co dál...hodně z nich studuje, ale tak nějak podivně jen proto, že jinak neví, co by měli dělat, někteří po studiu nechtějí ani hledat práci a zůstávají doma tak nějak dál jako děti....to je zas druhý extrém.

Mám kolem sebe dost manželství, co vznikla v osumdesátkáxh, a ti lidi jsou pořád spolu, i když asi každý v tom dlouhodobém partnerství si něčím projde.

Takže znám lidi, pro které to nebylo peklo...můj muž je ještě o kousek mladší než já, a fungoval i jako mladý s přebalováním, krmením, "hlídáním" a tak...za mě i za něj - bylo to fajn.
Přizpůsobili jsme se poměrně lehce a rychle jeden druhému.
Ale bydleli jsme sami, 3 měsíce u tchánovců stačily, jsem prostě samostatná a přizpůsobovat se regulím náhradního domova se mi úplně nelíbilo (striktní zákaz používání koupelny po 20.hodině, nemožnost vlastního přeprání prádla, strašně málo soukromí, tak jsme prostě pak bydleli nějaký čas v mrňavé garsonce ve sklepě - ale sami tři.

Když se ohlídnu zpátky, nelituju, naopak. Rozhodně to nebylo peklo...jsem vděčná za to, jak plnej (i když i některý zážitky byly dost zátěžový) jsem mohla prožít.

Dari, souhlasím. Mladá ženská a velkými dětmi. Půl života před sebou. Nebyla ochotna využít z života vůbec nic. A nic změnit, aby se cítila lépe. Začátek jsem neviděla (jen kdysi), tak si už nepamatuju, proč delala uklízečku, když měla gympl.

"nic než práce a televize není, nezašla nikdy do divadla, na výstavu, jen tak s kámoškama na víno či na procházku. I vůči těm dětem to bylo dost ospalé i když starostlivá byla dost."

No, jsem sama s dětmi pár let a taky je to hodně ospalé, vlastně se nedívám ani na tu televizi, prostě to regulérně nestíhám, jsem odjakživa pomalá. Nicméně v té takzvané "akčnosti" ani nespatřuju nějakou velkou hodnotu.

tohle s lidmi často udělá deprese