Diskuze : Hlavní : Mezi námi ženami

Taky tak.
Poprve me to prekvapilo, sem si myslela, ze kdyz mam manzela, dite, dum a aktualne snahu o druhy dite, tohle se NEMUZE stat.

A to mi bylo 42.
Na party potkala a zvonily pro nas oba andelsky zvony.
Nic se nestalo, ukocirovali jsme to ten vecer v platonicke rovine a nevzali si ani kontakt.
Ale drzelo se mi to v hlave snad 3-4 roky...
Dalsi zasah bomby byl v mych 51 na dovolene - ve stejnym hotelu byla rodina s dospelymu detmi a ten 19tiletej syn...
On nebo nikdo jinej doufam nic netusil.
Nemohla jsem si pomoct, byla jsem jako v rausi a rikala jsem si tehdy "ted uz chapu ty stary magory, co se zblazni do mladicke milenky. Chudaci!"

Jo a zahoreni pro mlady krasny koreansky herce se tedy uz nepocita, to patri k filozofii filmovymu prumyslu.

Objektivne atraktivni, spolehlivej a vubec bezva manzel doma to nezachrani.
Ale tohle ridim rozumem celej zivot, takze vse jen platonicky a zamceno v me hlave...

V mládí jsem taky měl tendenci hledat hlavně kamarádky holky, je to trochu jiné, ale podobné. Samozřejmě to manželce moc nevyhovalo. A vztahy a láska si musí nechat poručit rozumem a vůlí. (BTW. i teď jsem na rodině jako jeden z mála mužů.)

Moc se mi líbí příměr jedné kamarádky z knihy myslím Elfí rodina. Ti dva lidi ve vztahu je něco jako prokopávání hory, nebo obrušování kamenů o sobe. Jsou-li si blíž, samozřejmě to jde dobře, ale při dobré vůli jsou kompatibilní až na toxické psychopaty, manipulátory a poruchy vztahů a osobnosti skoro všichni.

ALE když vidím někoho nového, má smysl se racionálně zamyslet, kam až člověk došel a zda chce to všechno zahodit a ZAČÍT ZNOVU se obrušovat a kopat. Protože v zamilování člověk nevidí realisticky, je to chemie v hlavě. Úplný drogy... (Legální - hormony). Jenže vedle pozitiv existují i mnohá negativa, která člověk hned nenahlíží.

Navíc nové město je vždycky zajímavé a tráva za řekou zelenější. A my jsme v práci tomu říkali efekt konzultanta - konzultant je člověk ze slavné firmy z jiného města s barevnou prezentací. To funguje chvíli.

Pred 6 lety hledal syn pro srbe a tehdy jeste pritelkyni rd na brnensku; nekolik ptohludrk domu jiz menili za sebou,ale vse velmu drahe domy na to,v jakem talistnem stavu byly.

Me se podarilo jeden velmi hezky a vychytany dum zvlaste zevnitr objevit ve vetsim meste,na ktere mladi cilili, dala jsrm synovi echo,okamzite si domluvil prohlidku jako 1.zajemce,dum si prohledli,libil se jim a hned na te 1.prohlidce si dum zamluvili. Kdyby chteli jeste 2.,3. a dalsi prohlidku tak by akorat splakali nad vejdelkem, takovy byl a je v teto lokalite zajem o ihned obyvatelne nemovitosti.
A ziji zde spokojene dosud.

Dobrá otázka. Ze zkušenosti vím, že v 99% je dobré dát na intuici, ale v důležitých rozhodnutích jsem zvyklá tu intuci rozumově prověřovat.

Mívám sklony k dělání rozumových rozhodnutí (je to praktcké, je to blízko, je to přece skvělá nabídka), což se mi však nikdy moc neosvědčilo. Naopak intuice vede 100%.

Naučila jsem se, že je v pořádku nevědět, proč to nechci a přesto to nechtít. Nemít důvod. Jsem naučená, že vždycky potřebuju zdůvodnit.

Když jsme hledali byt, neobcházeli jsme mnoho bytů. Mně se na každém něc líbí, na všem umím najít výhody.. Manžel mi ukázal plány, mě se líbil. Pak jsem si zjišťovala polohu světových stran, kreslila si interiér v CADU.. prověřovala lokalitu (u níž sm si dřív pamatovala - naštěstí - že když jsem tam kdysi nhodou zavítala poprvé, pomyslela jsem si - jé, tady to vypadá jako někde v Belgii, krása. Je dobře, že jsem tuhle vzpomínku měla, protože když jsem se tam jela podívat už jsem na všechno koukala velmi kritickým okem).

Manžel, to bylo vtipné - pořád jsem přemýšlela, proč se rozvedl, že musí být hrozný, když se s ním nedalo vydržet... mozek přemýšlel, ale bylo mi s ním tak dobře, že ani po pár letech nevymyslel kloudnější důvod, než že to prostě nebyla taková láska. Zásadní chybu jem nenašla ani po deseti letech a už ji nehledám:)

S nabídkou práce jsem zvyklá říci na všechno ano, dle hesla vyzkoušej, abys nelitovala, vykašla se na to můžeš vždycky. Ale já jsem zažila krizi v r. 2009, která na mě dolehla velmi a dodnes mám pocit, ž dobrá nebo jakkoliv práce je zázrak, takže tam beru cokoliv fajn, co přijde. Tento postup se mi vyplatil, když jsem po druhé mateřské odpovídala na náhlou nabídku - kamarádka mně doporučila. já doma sotva dvouleté dítě... řekla jsem si Chtějí mně, tak to nějak půjde. Vykašlat se na to mohu vždy. Nakonec to bylo nejlepší pracovní rozhodnutí, které jsem za svůj život udělala a jsem moc spokojená.

Momentálně se výhledově ohlížím po nějakém investičním bytu, resp. garsonce v Praze a zjistila jsem, že pokud to chci jen na nájem a ne v tom bydlet, nemám žádné nároky. Což mě trochu znervozňuje, na druhou stranu nároky ani mít nemůžu, budu muset vzít cokoliv, co bude v mých - velmi skromných - finančních možnostech, takže intuice asi ví, že vybírání nemá smysl. Zatím bych teoreticky měla na nějakou garsonku v paneláku v Hájích nebo Opatově, a ztím čekám, protože my jsme z opačné strany Prahy, je to daleko. A vždycky je mi podezřelé, když jakýkoli inzerát visí na sreality víc jak měsíc... Takhle se mi lbí jeden byt v Čimicích, zdá se to super, ale ani jsem nebyla na prohlídce, kdyžjsem zjistila, že tam visí i po 14 dnech . A to nevím, zda mi říká intuice nebo ty moje tendence ověřovací