Diskuze : Hlavní : Mezi námi ženami

Ropucho, jo, cítím to podobně, o banalitách kecám se svým okolím, tady se raději o bavím o něčem, co má smysl...

Huso: "Tak proč se nutit k tomu mít rád hnusné počasí."

Nejde o to, abys měla ráda, podle tebe, hnusné počasí, ale abys neměla v tom počasí špatnou náladu, abysis udělala příjemný den díky nějaké maličkosti. Uznávám, že když má někdo z počasí migrénu anebo se ozve artróza kloubů, jde to hůř. Pokaždé se dá pracovat na tom, aby sklenice nebyla poloprázdná, ale poloplná. Neměly bychom ty předpovědi počasí tolik prožívat, ony kolikrát nevyjdou. Už zítra může svítit slunce. A když ne, tak si ho rozsviť sama.

Ropucho, přesně tak.

"mám bohužel nositelku tohoto pocitu v dceři"

I já.
Nám to asi přijde absurdní, přehnané, ale mladí lidé to pociťují s velkou vážností a citlivostí.
Oni se reálně bojí, co bude.
My máme život v podstatě za sebou, ale pro ně jsou to otázky, v jakém světě budou žít, do čeho přivedou vlastní děti (jestli je budou mít kam přivést).
Samotnou mě zarazilo, jak vážně se obávají, když byla dcera dostatečně stará, aby to dokázala formulovat.

Babi, já ten pocit taky trochu mám a dovedu se vcítit do mladých, že ho mají ještě o dost víc. Budu asi i věkem blíž tvojí dceři než tobě.
Huso, já si myslím, že i jednotlivec něco zmůže, vždycky, v tom jsem hrozný idealista.