Diskuze : Hlavní : Mezi námi ženami

Můj poslední platoňák ( že s tímhle slovem přišla Libik?) nedávno zemřel a bylo mi to tak líto. Ale už jsme se stejně nevídali. Je to skoro dvacet let a od té doby nic a klimaktérium. Ale bylo to hezký, on jevil zájem, já se těšila do práce a připadala si zas jednou jako žena.

to platonické zamilovávání má jednu ohromnou výhodu - uvědomuješ si (jelikož tomu už xkrát bylo), že je to dočasné okouzlení, koktejl, který se vytvořil, a zase sám vyprchá...

Každé další okouzlení nahlížíš touto optikou - prožiješ ho, prodýcháš, s úsměvem necháš odejít.

u nas ve firme je velky obrat zamestnancu, nektere kluky shledavam zajimavymi, ale jsou cim dal mladsi....ted nastupuji kluci, kterym bych uz mohla byt babickou (ja 55+ a oni studenti na brigade 20+)

ovsem nemela bych se s nimi o cem bavit, leda mozna o praci....a vlastne na to nemam ani cas ani myslenky

Skvělé téma, originální a intimní

Je to určitě naprosto přirozené a asi to tak má skoro každý, jen někteří si to hned v zárodku zakážou, zatrhnou, vědomě zablokujou

Dříve se mi to stávalo, dodnes doufám, že to nebylo vidět

Střihla bych si to klidně znovu, ale nějak mě to poslední roky míjí

Buřte, prostě takový nelad. Jako když koukneš občas na fotku nějaké celebrity - ženy a vidíš, jak má v otevřené botě namačkané ty haluxovité prsty a je to velký nesoulad s vrškem těla. Na mě to nepůsobí dobře. Ale normálně nohy nijak zvlášť nesleduji a lidi si podle nich netřídím. Jen v platonickém případě to bylo tak nesexy, že to byl spolehlivý uzemňovač.