Diskuze : Záliby : Třináctá komnata

já to zjišťuju už teď. Vždycky jsem myslela, že taková událost člověka naprosto ochromí, teď ale zjišťuju, že funguju stejně, jen jsem teď možná přestala řešit kraviny.
Karle, přesně, vždycky je na tom někdo hůř než ty. To si opakuju dnes a denně a vždycky si vzpomenu na Vendulu Svobodovou. Teď třeba i na Věrku. Chcete mluvit o tom, jakou má/mělo Vaše dítě nemoc? Manžel má nádor na mozku, je to asi diagnóza ze všech blbých ta nejblbější. Zatím bojuje, zázraky se občas dějí, ale...

Karlovi! Nejsem tak silná jako Vendula, nikdy asi nedokážu mluvit o své bolesti jako ona, nikdy nikomu nedokážu říct co jsem prožila v den kdy odešla moje holčička. Ustála jsem to jen proto,že mě potřeboval můj chlapeček,kterému byli tehdy 3 roky. Teď mu je téměř 7 let a nikdo si nedovede představit jak těžké je odpovídat na jeho otázky ohledně smrti, často to se mnou řeší, protože on už ví, že umírají i děti a přestože mu byli teprve 3, překvapuje mě co všechno si z té doby pamatuje. Držím palečky ať se tvůj chlapeček brzy uzdraví a dělá ti jen samou radost!!!!!!!

Elso,

každá smrt blízkého je krutá, já si ji u dítěte taky neumím představit a je moc dobře, že se najdou lidé v okolí, kteří umějí podpořit a mají cit a pochopení pro bolest druhého.
Stejně jako Věrce a Karlovi přeji i Tobě hodně sil ke zvládání všech životních situací.

Karle,
nevím, jak začít, abys mě dobře pochopil.

Ač jsem sama byla vždycky ateista, nenadálá smrt mého otce se stala prvním impulsem k tomu, že jsem začala o životě a smrti více přemýšlet. Pak přišly další rány, než jsem pochopila, že je nesmyslné ptát se stále dokola proč já, proč my, co jsem dělala špatně a komu jsem ublížila. Na základě událostí, které se mi staly v souvislosti s otcovou smrtí a které jsem tehdy absolutně nechápala, jsem přišla na to, že smrtí život nekončí, že každá duše na Zemi odžije tolik životů, kolik je potřeba než pochopí smysl své existence. Každému to trvá jinak dlouho, protože každý jsme jiný a ne každý slyšíme na stejné věci.

Nechci už ale pokračovat dál, protože nevím, jestli je to pro Tebe stravitelné. Jsi v situaci, kdy máš nemocného chlapečka a třeba už nejsi ochoten to dál číst. Pokud bys však v debatě chtěl pokračovat, budu s Tebou ráda komunikovat. Rozhodně Ti ale nechci nic vnucovat.
Věrce jsem to psala proto, že jsem jí chtěla pomocí jiného pohledu ulehčit tíhu a dát možnost něco pochopit. Ztráta dítěte je pro každou matku i otce velice bolestná, ale pokud vědí důvod, proč se tak děje, nemotají se v bludném kruhu otázek a možného sebeovinění.

Věrko,

nemyslela jsem, abys své problémy rozebírala přes internet, já bych to taky neudělala. Myslela jsem soukromně, ale teď mě napadá, že by ses z toho mohla taky zkusit vypsat do nějakého svého deníčku, kam nemá nikdo jiný přístup. Tvé emoce by někam odcházet měly. Zkus ještě nakouknout na www.wahlgrenis.cz, třeba Tě tam něco osloví.
A děkovat mi nemusíš, vždyť jsem pro Tebe nic neudělala...:-)
Měj se hezky!