Diskuze : Drbárny : Autismus

V čekárně na ortodoncii jsem potkala trojmatku, která zvládala ošéfovat 3 děti různého věku najednou. Jedno učila dějepis, druhé se učilo číst a předčítalo nahlas třetímu (nejmladšímu). Občas opravila druhému čtení a třetího se zeptala, na co začíná sova. Pak se vrátila k Janu Husovi Když odešel Jan Hus do ordinace, vrhla se se zbývající dvojicí na počítání.
Dítě A: Kolik je 2 + 3?
Dítě B: Co je víc, 2 nebo 3?
Atd.

Nevím, já píšu učitelce, doučuju sama a v autě trénuju logopedie s jedním a opakuju učivo s druhým cestou do školy (bych i cestu autem využíva víc, ale na větší vzdálenosti je mu blbě).

"No nevím,v sociálních skupinách na cca naší úrovni, to zhusta vypadá právě takto"

Ok, nerovnoměrné rozložení péče matka-otec směrem ke vzdělávání potomstvo, to tak ještě nějak beru.

Ale skutečně je (pokud dám do závorky nefunkční školu, o které píše Vítr) standardem obvolávat se s ostatníma matkama kvůli úkolům, platit doučování, cvičit v autě násobilku?

Jj, přesně, ta různá prostředí jsou na psychiku strašně náročná. A věřím, že nejen pro dítě, ale i pro toho dospělého, co se o něj stará. Ani to nemusí střídavka, rozvedení rodiče atd. Stačí i babičky. Třeba ty moje se lišily jako noc a den.

U jedné byl ráj, žádný řád, naprostá volnost, podpora kreativity, luxusně zaharaburděné prostředí, nádherná chátrající vila a půlhektarová zahrada. Měla jsem dokonce vlastní hřbitov, kam jsem pohřbívala darované mrtvoly (když pošla slepice, nebo se chytila do pastičky myš). Mohli jsme střílet, strejda pro mé potěšení pořádal různé výbuchy.

Druhá babička byla extrémní pečovatelka, vše muselo být uklizeno, vzorně čisté, denní režim musel klapat od snídaně až po večeři a spánek. Nechápala, proč bychom si měli hrát S NĚČÍM, proč bychom vůbec měli dělat něco jiného než sedět u stolu, jíst a společensky konverzovat. Nechutnosti se netrpěly. Když jsme odjížděli, musela mít úplně pocuchané nervy.

A to ještě poslouchala od pobavených sousedů, jak jsme zapojovali celou vesnici do našich praštěných her (když jsme raději prchli z chalupy, abychom se nedostávali do dalších kontroverzí). Když nám zatrhla domácí zvířátka, vyrazili jsme třeba po vesnici na sběr housenek otakárků. Šli jsme barák po baráku, a kde byl někdo venku, ptali jsme se, "Pěstujete, prosím vás, mrkev? A můžete se podívat, jestli tam nejsou takové pruhované housenky? My bychom si je, s dovolením, vzali."
Chudák babička, když jí to pak lidi vyprávěli

Kate, asi jak kde. U nás je však škola na takové úrovni, že tu už dlouho funguje jakási rodičovská domobrana (teda spíš mateřská), která se různě schází a řeší, co by zhruba tak měly umět děti na konci 5. třídy, až děti nastoupí na 2. stupeň do okresního města, aby nebyly opožděné.
"Povinnou četbu" si tu řeší matky samy, půjčují si knížky a čtenářské deníky děti z města. Všichni se tu znají a "zasloužilé matky" s dětmi na 2. stupni jsou oblíbeným zdrojem informací. Tohle tu probíhá, řekněme, napříč společenskými třídami a bez ohledu na vzdělání.

Uznávám, že to extrém, ale i jinak se pohybuju v bublině matek zajímajících se o docházku dětí, ale u nás o tom obvykle otcové a partneři vědí a často jsou z řad těch, kteří jsou schopni a ochotni třeba vysvětlit fyziku, nebo co já vím.