Diskuze : Hlavní : Jak jsem prožívala těhotenství a porod

Li, znovu souhlas.
Ve chvíli, kdy máš co dělat sama se sebou, opravdu není ideální čas na řešení konfliktních situací a spory s cizími lidmi.
Nemocnice by snad nemělo být místo, kde si musíš vybojovávat svůj prostor.
To by měl zajistit funkční systém.

Li, naprosto souhlasím.
Mám z posledních let podobné zkušenosti a přesně to si říkám, že ta dřívější praxe více brala ohled na pacienty, nemohu si pomoci.
Téměř vězeňská izolace za minulého režimu byl extrém, ale současný "průchoďák" je druhý extrém.
Kdyby tomu byly pokoje alespoň přizpůsobené, bylo více prostoru, plenty nebo paravány mezi lůžky apod., ale to zdaleka všude není, to jsem zažila pouze na JIP.

Ono je to těžké. V běžném životě se dokážu ozvat a svá práva si uhájit. Když je ti ale opravdu zle, vyčerpá tě i pouhé žití. Na to, abys vychovávala cizí lidi, už energii prostě nemáš. Ležíš, trpíš, ale to je všechno, na co se zmůžeš.

Po prvním porodu jsem byla na pokoji se sestrou z interny, za kterou tam celej den někdo chodil. Jednak nemocniční personál, jednak široký okruh příbuzných a známých. U dvacátého sedmého člověka jsem to přestala počítat, fakt. Ona byla u okna, já u dveří, takže kolem mě furt všichni courali, včetně batolat a školních dětí.

Večer jsem se neudržela a řekla jsem jí, že mi těch návštěv opravdu připadá příliš. Načež mě definitivně vykostila slovy: "Žejo!? Mně to taky tak přijde, dyť já některý ty lidi ani neznám!!"

Já si skoro myslím, že totalitní praxe, že návštěvy byly v nemocnicích povoleny ve středu a v neděli, měla něco do sebe. Nedávno jsem byla hospitalizovaná. Bylo mi opravdu zle, myslela jsem, že je se mnou konec. Každý den za mou spolubydlící chodila parta kamarádek (holky 17-20 let). Byly přirozené, stále se smály, byly dost hlučné. Bylo mi trapné je okřikovat, ale nikdo si neumí představit, jak je těžké to snášet, když je vám zle, jste unavené... Dala bych půlku království za to, kdyby si občas vyšly na chodbu (spolubydlící chodit mohla).