Diskuze : Hlavní : Integrace postižených dětí

V podmínkách našeho školství to fungovat nemůže, není možné, aby ve třídě kde jeden asisten pedagoga, dva osobní asist., výuka fumngovala, už z důvodu že to děti ruší. Mě by by to tedy rušilo a stačí ukřičený ausperk, autista (nic osobního) a jeden agresivní, kterých je čím dál více. Fakt děti lituji..jo přínos může být dítě smyslově postižené nebo vozíčkář, ale ne ty ostatní..Pro agresivní děti atd. bych udělala zvláštní třídy normálně v ZŠ, kde by měli stejný vzdělávací program jako ostatní, ale nerušili je.

Tak zetko, zas tak ruzové to není, v Norsku, Švédsku, jsou nyní dost na prášky z děti migrantů. Děti tam byly vycepované a šlapalo, děti migrantů je hodně jiný level..fakt jo..

Analfabeto, no ja chodila na prvnim stupni do venkovske dvoutridky s cca 20 neco detma na skolu. V podstate taky byla inkluzivni, a s ohledem na dosidlovane pohranici to socialni slozeni bylo narocnejsiho charakteru. Sousky byly velmi prisne, svemu povolani oddane, disciplinu udrzely. Nicmene problematicke spoluzaky, co nevydrzeli sedet, vykrikovali v hodinach, vylezali oknem, provokovali ostatni atd. si jasne pamatuju. Ale pri tom poctu deti ve tride se to dalo zvladat, uz proto, ze vedeni hodiny bylo takove, ze jsme byli navykli pracovat dost samostatne, protoze to pri smisenych rocnicich jinak neslo, a tudiz kdyz byla ucitelka zamestnana jinde, tak zbytek tridy mel co na praci a vyuka nestala. A kdo to uplne nezvladal, na toho sousky vic dohlizely. Co se slabsich deti tyce - rada z nich by ve meste skoncila ve zvlastni, jenze tady se s nima intenzivne pracovalo. Zvladaly vcelku zamestnavat i me, pomahalo, ze jsem mohla sledovat vyuku tech starsich. Kdyby mely nejake tuseni, jak na deti jako ja, mohlo to mit jeste vyssi level. Takhle jsem byla zamestnavana spis vetsim procvicovani veci, ktere jsem davno umela. Takze nebylo to idealni, ale vcelku funkci ano, i s tema zlobivejsima detma, protoze na to byli podminky. No a musi se to umet.
Ale kamarady jsem tam moc nemela, nejbliz mi byla starsi holcicka, co byla z nejakeho duvodu taky tak trochu outsider. Kdyz byl nekdo ochotny se se mnou vic bavit, tak kolikrat dostal sprdunk od tech, co sefovali kolektivu. Byla jsem proste vyrazne chytra a jeste dost jina. Mladsi segra treba takove problemy nemela, byla taky chytra, ale nebyla jina (ja bych dnes asi byla klasifikovana jako nadana), kdyz nastoupila, tak se moje situace trochu zlepsila, vtahla me do jeji party k mladsim detem.

Bouřko, chodila jsem do venkovské školy ve spádové obci ještě za socialismu. Už tenkrát tam inkluze byla. Chodily tam všechny děti bez rozdílu, chytré i hloupější. Na nějaké ADHD se nehrálo. Pan učitel měl na katedře rákosku a když chování některých jedinců přesáhlo únosnou míru, tak ji použil. Ne denně, ale měl tu MOŽNOST. Upozorňuju, že bít děti se nesměly ani tenkrát, oficiálně měl pan učitel ukazovátko. Děcka ve škole musela poslouchat, žádné extrabuřty se netrpěly. Takže ve vyučování byl klid. Pokud někdo zlobil, zmínil se pan učitel rodičům. Doma otec odepnul pásek a nezbednému dítku odbornou masáží hýždí vysvětlil zásady slušného chování ve škole, když dítko ušima nevnímalo. Slabší žáci končili se základním vzděláním v 6-8 třídě. Nikdo nešel hned pracovat, pro tyto děti existovaly učební obory, jeden náš spolužák byl šikovný truhlář (už je bohužel po smrti), dvě holšiny se vyučily šičkami, další je zedník. Všichni jsme spolu kamarádili, chytrý nechytrý. Ono totiž tenkrát umístit dítě do zvláštní školy se rovnalo ekonomické likvidaci rodiny, protože zvláštní škola byla od nás 30 km, proto i rodiče měli zájem na tom, aby dítě chodilo do školy v místě bydliště. Romské spolužáky nepamatuju, žádní Romové tam nebydleli. Všechno bylo založeno na KÁZNI, to je to, co v dnešní škole absolutně chybí. Kdekdo má různá práva, povinnosti nikdo a do školství kecá každý, kdo má do (_).(_) díru.

myslám si, že inkluze hlava nehlava je blbost.

Za smysluplnou bych považovala inkluzi, kde např. těžký dyslektik má místo některých hodin češtiny hodiny v menší kolektivu, nebo sám, kde se učí způsobem pro sebe vhodným - ale na ostatní hodiny může být se zbytkem třídy s vhodnými pomůckami a přístupem (čtené učebnice, nebo tisky velkým písmem atd.). I v tomto případě je to ovšem spousta práce navíc.

Ovšem při představě, že v té třídě je pět dětí s inkluzí - z a toho jsou tři "rušiči" - děti, které potřebují neustálou pozornost asistenta, nebo neudrží pozornost, musí odcházet atd...

Já jsem na druhém stupni měla osobní limit 24 žáků - do 24 jsem dokázala sledovat co kdo dělá a vyučování šít na míru té dané třídě / žákům - dokázala jsem vnímat, kolik dětí sleduje, jestli tomu rozumí, nebo jestli se nudí, jsou unavení, nebo jestli je ve třídě nějaký spodní proud (třeba jestli se něco semlelo o přestávce a všichni jsou z toho celí podebraní). Od 24 výše to byla spíš obecná frontální výuka, protože jsem je neobsáhla.

V jedné třídě ovšem byl kluk s ADHD - a tam jsem vlastně celou hodinu sledovala jeho. Když se neudržel, tak byl schopnej skákat po lavicích (doslova). Takže jsem vždycky musela věnovat třeba dvě minuty na "zneškodnění" (zaměstnání, uklidnění, zodpovězení otázek, zadání nějakého fyzického úkolu - otevřít okno, smazat tabuli, přinést křídu, zalít kytky - když už fakt nebyl schopen vydržet sedět) klučiny, aby mi "zbyly" tři minuty na zbytek třídy. Zbylé děti dostaly zhruba polovinu mé pozornosti a tudíž přestože jich bylo relativně málo, tak díky tomuhle chlapci měli tu odosobněnou frontální výuku - protože jsem prostě už neměla čas a prostor - to, co by bylo rozděleno mezi 24 dětí, si v podstatě uzurpovalo jedno dítě.

Pomohl by asistent? Pochybuju. Asistent by možná trochu odváděl pozornost onoho žáka, ale zároveň i pozornost ostatních (když by spolu mluvili a chodili a jánevímco během vyučování) - a chlapec by zůstal mimo ten hlavní proud vyučování i třídy. Chlapec byl chytrý, šikovný, látku stíhal i s tím otevíráním okna a mazáním tabule - takže se to dalo zvládnout - ale taky tam byl JEDEN.

Při třiceti dětech ve třídě, z nichž pět má problémy (a ještě k tomu každé jiné) se to imho zvládnout nedá. Mělo by se zvažovat, kolik dětí s inkluzí která třída zvládne a za jakých podmínek (např. to, že dyslektik odejde na svou jednu hodinu a má jí v klidu - tj. jeho neruší třída a on neruší třídu). A zvažovat případy, kdy inkluze není vhodná - viz. případ, že třída má spočítat dvanáct příkladů, jedno dítě šest, když zvládne jen tři s chybami -takové dítě by mělo být ve třídě s menším počtem žáků a navíc s žáky na podobné úrovni. Při takhle zásadním zaostávání z toho bude akorát deprimované a frustrované a pochybuju, že si najde plnohodnotné kamarády.