Diskuze : Hlavní : Jak přežít mateřskou dovolenou

"bez babicek,chuv a jine pomoci to.moc nejde"

jde to, ale dře to

zvládla jsem pracovat bez hlídání (tedy hlídání kvůli práci, na občasné vyražení ven hlídání bylo a jsem za něj moc vděčná), tedy žádné babičky, chůvy, uklízečky.

Ale: rozhodně jsme neměli uklizeno, uvařeno bylo jen díky tomu, že to dělal téměř výhradně muž, a dokud byly děti malé, měla jsem prakticky nulový čas na sebe (tj. dělat něco jen sama bez dětí).

Ale měla jsem to nastavené tak, že si musím stanovit priority, a ty moje byly děti a práce. Domácnost a vaření jsem nepovažovala za tak podstatné, abych to chtěla stíhat, hospodyňkovství mě nikdy netěšilo a je-li to nutné, bez mrknutí oka budu překračovat prakticky jakýkoli nepořádek (no dobře, hnijící zbytky ne, ale jinak mám toleranci obrovskou).

Pokud mě mrzí, že něco nestíhám, nikdy se to netýkalo těch provozních věcí, vždycky jen práce, dětí a času na lidi.

Jo a za dost podstatný k tomu, že to šlo, považuju, že jsem OSVČ a nemusela jsem chodit na pevnej čas do práce.

No, u nás doma nejvíc pokulhává úklid. Bydlím s dětmi sama, dceři je 18 a je v invalidním důchodě, syn má 12 a půjde do 6. třídy zš. Mám tak nějak standartně pocit, že nám to tady spadne na hlavu. Stále zavalena prádlem, stále likviduju špinavé nádobí, všude drobky, hromady prádla dělá obzvlášť dcera. Ta je zcela závislá na mně ve všem. Poslední roky jsem měla dvě brigády (a jednu nárazovou na doma, nepravidelnou). Už jsem řekla DOST a dnes jsem jednu ukončila. Změnila se mi situace, dcera opouští ZŠ speciální a jsme už odkázáni jen na sociální sllužby. Do stacionáře jsem ji dostala, ale jen na dva dny v týdnu....zbytek bude na mně. Syn je problémový týpek, chodí do dyslektické třídy a problém není až tak v učení, jako v jeho chování, povaze, přístupu....navíc běháme furt někde (neurolog, psycholog...). Úspěšně jsem tento rok dořešila šílenosti typu rozvod, opatrovnický soud pro dceru, přezkoumání příspěvku na péči, ,přezkoumání ztp/p, proběhli jsme se k lékařské posudkové komisi, k soudnímu znalci a já nevím co ještě.....nějak mě to všechno vyčerpalo......ráda bych se hodila trochu do klidu, ale jsem pořád jakási vynervovaná....synova puberta taky stojí za to, dává mi pěkně zabrat. No holt, všichni nějak válčíme, je dobré si pokecat s kamoškou, popít, postěžovat si, zdrbnout všechno. Mně to hodně pomáhá. Ráda čtu, chodím do knihovny. A na vycházky do přírody. Když mám někdy dopoledne pro sebe, prolezu sekáče, zajdu si na oběd....atd.

kambalo, jo, upatlanost se mi taky strašně protiví, ale udržet to v mezích je občas nadlidský. A s dvojčatama obzvlášť.

Kambalo, odpor k upatlanému bytu velice chápu.
Já snesu holobyt, snesu rozházené hračky, snesu třeba i pomalované stěny, ale cokoliv upatlaného u mě vzbuzuje šílenství.
Naštěstí se mi dostalo dětí, které od počátku způsobně stolovaly, to byl dar.
A já jsem je tedy naučila jíst striktně jen u stolu, jídlo kdekoliv jinde nesnesu (dnes už tedy mimo vlastní pokoje puberťáků, tam se odehrává ledacos, ale to není moje území )
Vydrž, Jarmily se také naučí jíst.

"Teď z toho nepořádku šílím. Ale - až tady u nás bude jednou pořád uklizeno, nebude tu taky smutno?"