Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Jinak spousta lidí nerozumí té dávné pravdě, že každé dítě je jiné. Kdybych měla jen své druhé a třetí, nechápala bych, proč se lidi s těma dětma prostě nedomluví??? Proč jim nenaslouchají? Proč se trochu nevcítí? Proč nevymyslí nějaký win-win řešení? Dyť je to prosté :-D

Naštěstí už jednička mě vyškolila, že jsou děti, které o žádné win-win nestojí, konflikty záměrně šroubují, v konfrontaci si libují a nějaké dohody a oboustranně dojednaná pravidla mají přímo .... na lehátku, jak zpívají Horkýže Slíže.

Takže pokud tu bude nadlimitní množství nechápavě povznesených rad, tak si z toho nic nedělejte

Ja bych si rekla, ze je hezky, dite nedojde nezmrzne, kdyz bude nejakou dobu chodit v pyzama. Takze bych ji rozhodne nenechalou soutezit se sestrou. A snazila se, nevenovat jejimu negativnimu chovani pozornost. Pokud s tim skolka bude souhlasit, tak at ji nechaji po spani v pyzamu.. oblikni se neches, tak jdes v pyzamu.

Mně kniha od N. Aldort velice, ale velice nesedla, i když detaily si už nevybavím.
Ale naučila jsem se chápat, že děti prostě mají svůj důvod se zlobit.
Na druhou stranu ale já mám taky své důvody pro své požadavky. Takže se sice na ně (většinou) nezlobím, že se vztekají nebo protestují, ale ani se neomlouvám a neobviňuju, že něco nebude podle nich.

Mám odpovědnost, takže vyslechnu stanoviska, zvážím je a rozhodnu. Líbit se jim to nemusí, ale jsou tři a nikdy nebudou všichni spokojení. Pokakané batole, pro které nemám plenu, prostě nebudu přemlouvat, ani si nebudu vyčítat, že jsem tu plenu nevzala, vezmu ho pod ruku a bez bouřlivých emocí na své straně odnesu. Myslím, že to pro něj je sice nepříjemné, ale zhroucená máma, která se nechá přemoct batoletem, je určitě nepříjemnější.

Nemyslím to ve zlém, mám jen pocit, že někdy ta snaha vycházet vstříc potřebám dětí nebere v úvahu hlavní potřebu dítěte, a to je bezpečí. A bezpečí se nachází u silného a předvídatelného rodiče (který si pořád nesype popel na hlavu a nenechává se zatlačit do kouta). Takže si nic nevyčítejte.

Hodně vzteklé dítě mám taky, takže chápu, i když zrovna s oblékáním to u nás nebylo pravidlo, jen tak občas.

Zkusila bych dvě věci.

Za prvé, při oblékání s ní mluvit o něčem jiném, co jí zajímá. Třeba jestli má ráda psy, tak povídat o tom, jestli zase potkáme toho s pána s chlupatým pejskem, a jestli jí zase bude očichávat apod. Aby se zaujala něčím jiným.

Za druhé, dát jí na vybranou. Ne jestli se chce nebo nechce oblékat, ale co si chce vzít. "Venku je zima, chceš tenhle modrý nebo ten žlutý svetr?" Třeba se zaměstná přemýšlením o tom, který a když bude mít pocit, že rozhodla sama, už bude oblékání přístupnější.

Jinak obecně, bych v situaci, kdy nelze jinak, ji prostě oblékla já - odchod do školky, u doktora apod. V situaci, kde to nespěchá (příchod ze školky, víkend ráno apod.) bych jí řekla, že je potřeba se převléci. A pokud by odmítla spolupracovat, tak bych jí nechala, ale s tím, že dokud nebude převlečená, nemůže si hrát, snídat apod. Ale je možné, že bude tak tvrdohlavá, že jí k tomu ani takhle nepřinutíš. Tak bych v tomhle asi nebojovala a prostě jí oblékala. Nejpozději v 1. třídě ve škole se to změní, protože asi nebude po TV běhat po třídě v trenýrkách, že.

Jednou šel chlapec v pyžamu do školky. Vyměkl až v šatně.
Neodměňovala bych za oblíkání, ani bych neoblíkala. Ale já jsem taková protivná matka