Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Jo, stojí to všechny síly , s psycholožkou to průběžně probíráme. Díky

Pruhovana,
na tom nevidim nic "specificky zenskeho", je to proste styl komunikace, ktery nekteri lide pouzivaji a nekteri ne.

No ale na tom, co píše Mandelinka, je mnoho pravdy. Já mám syna i dceru, oba už dospělé .
Se synem jsme na stejné vlně emočně, způsobem přemýšlení, povahou i hodnotově (kluk je citlivej, emocionální, filozofuje). Dcera je naopak velice po tatínkovi (realistka, emočně velmi odolná, cílevědomá, společensky úspěšná). O knihách si si ní ale nepohovořím.
S oběma mám prima vztah.
A přesto s dcerou komunikujeme tím specificky ženským stylem, nad kterým naši chlapi kroutí hlavou a nedávají ho. Při rozmluvě jsme schopny mluvit o několika věcech najednou, přeskakovt a zase se vracet, lecčemu se smějem rovnou a kluci nevědí/nechápou čemu, chápeme se v takových obyčejných každodenních (i vztahových) drobnostech, které jsou mimo mužské zorné pole.
A někdy si zoufám nad komunikačním stylem chlapečka, který manžel hodnotí jako zcela normální .

Jano, 13.

Prostřední syn si rád stěžuje na nespravedlnost světa, vždycky ho chvilku poslouchám a pak mu další pokračování zakážu, když vidím, že už se v tom cyklí a bavíme se o něčem jiném, vždycky hledím, jak se mu uleví a je pak v pohodě.
Na tohoto kluka taky platilo, že musí být najedený a odpočinutý, aby s ním byla řeč, naštěstí už to není tak hrozný, ale dát mu čokoládu, tak ho nastartuju na dvě hodiny.