Diskuze : Hlavní : Vztekání a vzdor

Ahoj,
to jsou nezvládnuté emoce: něco by chtěla, není to, a v ní se to vaří nebo pláče. A teď co dát najevo. Aspoň se zastaví, mlčí a snaží se to v sobě zvládat, tomuto dala přednost.
Kdyby nebyla tak uvědomělá, mohla by zrovna ječet, zuřit, vyčítat.
A teď co s tím. Já bych začala s tím, že bych jí pochválila, že se to snaží zvládat a s nepříznivou situací se vyrovnat. A pak se dá zeptat: "Jak se teď cítíš? Jsi naštvaná? "
Prvním cílem je, aby si uměla přiznat, že je naštvaná. Pak aby to uměla někomu říct - zásadní je důvěra, že na tu emoci má právo. Že jÍrán neřeknete: "Ale jak můžeš být naštvaná, když to potřebujeme udělat právě takto!" Naopak:"Ano, chápu, že se zlobíš, protože děláme toto a ty bys chtěla tamto. Co s tím můžeme dělat, abysme byli všichni v pohodě? "
Cílem je, aby sama viděla, že ji něco štve, přišla, řekla že se zlobí. A pak si můžete dát čas na vstřebání emoce nebo vymyslet společně kompromis nebo něco, co jí pomůže.

Na své emoce má právo, je zlatá, že se s nimi snaží pracovat.

No, počkej, tady už narážíš na věkový rozdíly.
Samozřejmě, že puberťák bude zpruzelý a s rodičema nebude chtít chodit, to předvádí i náš velký, který tedy urážlivý nikdy nebyl - to už je jiná motivace a jiné možnosti řešení.

Mluvíme o malých dětech. Tohle, co já popisuju, jsou vzpomínky z malého věku, max. první stupeň.

Víš, trochu mi to připomíná, když tu někdo popisuje, jak v dětství čekal na (rozvedenýho) otce a on nepřijel... Ty moje dětské pocity - třeba s tou poutí, já si to dovedu živě představit, jak nejmladší holčička, která (třeba) má pocit, že se máma točí jenom kolem bráchů a že ona je nejmíň chtěná, těší, že půjdou na pouť a že tam to bude pro ni a maminka jí .... , tak pak stačí blbě zvolená věta, která jí srazí zpátky a ona začne předstírat, že o to vlastně ani nestála, protože...
Chápeš - jako když těším se strašně na toho tátu, už 5x nepřijel, i když slíbil, ale tentokrát určitě a přiveze mi dárek a bude si se mnou celý den hrát a ..., a on zas nedorazí. Nebo dorazí a já schválně budu protivná a ošklivá, ačkoli nebo PRÁVĚ PROTO, že strašně toužím, aby mě miloval a vzal na vědomí a miloval mě, i když jsem protivná a ošklivá... - jenže tohle zklamání je pro tu matku takové pochopitelnější, že je dítě zpruzené, než "kvůli cukrové vatě nebo kolotoči, na který nemohla". Ono totiž nejde o tu cukrovou vatu, ale o všechno to, co se předtím v tom dítěti odehrálo, to nevyslovené.

Já mám svůj "symbol" těchto pocitů v jedné historce, kterou tu nebudu psát, protože ji zná hodně lidí, vyprávěla jsem ji jako modelový příklad na řadě školení, kde jsem přednášela. Kdy matčino (zcela logické a racionální, tj. pro okolí naprosto pochopitelné) NE, bylo pro mě těžkou citovou ranou.

V pubertě jsem už pak taky nechtěla na společnou dovolenou, ale PROTOŽE jsem radši chtěla jet s kámošema na fesťák nebo tak něco, to už nebylo urážení se a truc. Jinak vyrostla jsem z toho, fakt nic takového nedělám, naopak to dost nesnáším (předvádí muž občas - že se "nafoukne a nemluví").

Monty,

jasně, to je sice určitý řešení, ale tak trochu se obávám, že jenom na povrchu.

Mně nejde ani tak o to, že dítě otráví něco těm druhým ( i když nepříjemný to je), ale že se samo cítí blbě.

A je to blbej paradox, protože já si pamatuju, že když jsem byla nejprotivnější, tak bych byla nejvíc potřebovala od okolí nějaký vstřícný gesto, ale samozřejmě ta protivnost strašně odpuzuje, takže se do toho nikdo moc nehrnul, a já to teď mám stejně - chápu, že ten protivnej puberťák není protivnej proto, že by ho to tak moc těšilo, ale proto, že je sám v nepohodě, ale zatím to nedokážu nijak prolomit (když se to podaří, tak výsledkem je někdy i nesmyslné obviňování - vy mi NIKDY nic nedovolíte, VŽDYCKY děláte to a to... a to se pak zas vytočím, zatímco by bylo potřeba asi udělat něco jinýho, ake já moc nevím co)

Danulu přesně, ve škole výborná, všude oblíbená, doma jak na minovem poli.
Prostě umí se chovat, ale je z toho dost v napětí,a tak doma popustí uzdu své přirozenosti.

My se s dospělým synem scházíme ve Starbucks na kafe poměrně často.