Diskuze : Hlavní : Vztahy mezi sourozenci

Marko, tak "závažné věci typu adopce dětí" bych opravdu dobré kamarádce vážně neuměla odmítnout a přijde mi přirozené se tak zachovat bez ohledu na vztahy rodinné nebo mimorodinné, tohle asi záleží na okolnostech a povaze těch vztahů.
Asi jako píše Monty. Pokud je mi ten člověk blízký, nerozlišuju.
Každopádně já jsem debil, co se rozkrájí a moc se mi to nevrací, možná tak jsi to myslela? že v rodině se to víc "počítá"?
A naopak, kdyby měl někdo něco udělat pro mě, nějak nepočítám, že na prvním místě by to byla moje sestra.

Marko,
hm, zajímavé. Já mám hranice vymezené pouze vztahem k nějakému člověku, ne tím, co je nebo není "moje" v pokrevním smyslu. Nikdy jsem na "krev není voda" nehrála a ani u nás doma se v tomhle módu nejelo.

Jsem jedináček a sourozence jsem nikdy nechtěla. Ta představa byla pro mě spíš noční můra. Ne proto, že bych se třeba nechtěla dělit, nebo se obávala, že by mě rodiče neměli tolik rádi, ale nedovedla jsem si představit, že by mi někdo pořád lezl "do mých kruhů". Mít pořád někoho za zadkem, dokonce muset s ním sdílet pokoj, to je pro mě představa pekla. Jsem holt ten zde opovrhovaný introvert, vyžaduju samotu, aspoň doma musím mít soukromí.

Monty jsou situace, kdy by pomoc byla tak náročná na můj vlastní úkor, zásadní ovlivnění dalšího života, kdy pro sourozence udělám víc, ta hranice obětování je jinde než pro kamarády. Tím nemyslím půjčit prachy nebo pohlídat děti, dojet autem. Ale fakt závažné věci typu adopce dětí.

Sestru bezmezně miluju ode dne co se narodila (jsem o 9 let starší), no a i teď v dospělosti je parádní člověk, jsem na ni pyšná.
Nevídáme se tak často jak bych chtěla, dáno tím, že jsme v diametrálně odlišných životních fázích.
S kamarádkami se to nedá srovnávat, to je prostě jiná kategorie.
Ale třeba mi umí vybrat dárek nejlíp ze všech lidí. V podstatě vždycky trefa do černého, ví jak na mne.