Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

Kat, Sněhulko, JOOO!

Rose, hezký téma :)

A - jo, do značné míry jsem. A rozhodně je to míra vyšší, než bych vnímala pro sebe jako komfortní.

Vzniklo to v době mateřský, kdy to byla role logicky vyplývající z násobně delší doby trávený doma a celkově mnohem většího kontaktu s domácností, logistikou nákupů, plánování vaření, zajišťování čistýho prádla... a tehdy jsem s tím byla srozuměná, protože jsem byla srozuměná s příčinama, které to způsobovaly.

Jenže mateřská dávno skončila a já nevím, jak z toho vykročit ven. Cítim se jak převozník z Děda Vševěda, kterej hledá, komu by vrazil pádlo, ale všichni jsou tuze přeopatrní, aby se k loďce ani nepřiblížili :)

U některejch věcí je postupně možný je osekávat až nedělat, ale i tak to na mě tak jako ulpělo, a i když třeba svejm dětem už léta nezaklízím jejich oblečení, tak stejně dotazy "Mami, kde mám ty modrý kalhoty" jsou naprosto nezničitelný. A je úplně jedno, jak zareaguju. Stejně za chvíli přijde dotaz na trekový boty.

Spoustu věcí ale nedělat nejde, platí to hlavně pro všemožné hlídání zdravotní péče, placení všeho možného od školních obědů po pojistku domu... a tam prostě pádlo zkouším vecpat okolí a sklidim tak maximálně poznámky o výrobě velbloudů :)

A i věci, které lze neudělat krátkodobě, se při nepřevzetí pádla jinou osobou prostě nakonec dotlačej na řadu, a to pak už třeba v takovým objemu, že je to pro mě mnohem víc zahlcující, než když to někdy otráveně, někdy pobaveně, někdy nasraně...odbavuju průběžně. Tohle platí hlavně pro triumvirát "prádlo-žrádlo-bordel"

Navíc teda já sama mám určitou touhu žít v průběžným pohodlí a nerada se dostávám do zbytnejch stresovejch situací, kdy se musíme nějak heroicky vzepnout a přeházet všechen program, aby někdo dopravil dítě na přehlídnutou úpravu rovnátek, nebo musí někdo narychlo jet několik kilometrů do nejbližšího obchodu, když vyjde najevo, že došly nějaké základní potraviny slučitelné s našima dietními omezeníma... jo, dá se to občas přežít, chyby se stanou, ale generovat si ty chyby dlouhodobě ve větší míře prostě nechci... tak holt táhnu pádlo a snažim se hledat na tom teda aspoň tohle pozitivum, že si ušetřim opakovaný úplně debilní situace. Ale teda je to solidní pozitivistická křeč, tuto

Na dovolený je tohle právě lepší - tam se nějak vypne ten automatismus s tlačítkem "Máma" :) Dlouhodobě vypnout doma ho ale nedovedu. Vždycky to zkusim, laskavym vyjednávánim, třeba výrobou magnetek s jednotlivými úkoly, které si rovnoměrně rozdistribuujem do svejch chvílvečků na magnetický tabuli, sepisováním do sdílenýho google kalendáře..... a nakonec bezmocnym řevem. Všechno funguje chviličku a pak to spadne zpět.
Někdy mám trochu pocit, že je v tomhle vlastně mou relativní nevýhodou nadprůměrná výkonnost a organizovanost a nadprůměrná (synestetická) paměť. Ono je totiž blbý, že já ve skutečnosti vim, kde jsou modrý kalhoty, trekový boty i manželova nabíječka. A špatně se mi brání tomu cukání na dotaz "Nevíš, kde mám..." neodpovědět rovnou omylem popravdě a vypravit ze sebe nějaké neutrální zašumlování

A pak teda to má asi i částečnou příčinu v tom, že moje čupr na houno dětství mě tlačí k tomu, dětství svým dětem buď zpříjemňovat, nebo teda přinejmenšim neznepříjemňovat. A absence schválností k tomu tak ňák patří - a když vim, že jsou příští tejden rovnátka, kam jde syn s mužem, (protože mi to zeleně svítí v hlavě v mym synestetickym šišatym čase a prostě to vim a vim to v optimálnim předstihu), tak nějak nevydržim čekat, až to manžel zjistí ten den ráno a syn bude strašně nešťastnej, že byl domluvenej na ranní pěší cestu s kamarádem do školy a měl dneska odevzat prezentaci a nenahlásil pozdější odevzdání a učitelka mu napíše pozdní příchod, protože ho píše, i když je to v bakalářích, protože to nebylo den předem... a řeknu si, že mi tohle asi nestojí za to a jako menší příkoří pro sebe vezmu do debilní "manažerování" a omluvim v bakalářích včas a řeknu všem zúčastněným včas... a jdu si pak šťastně dovolenkově odpočinout k zubaři

Jo a kde má kdo jakou věc, na to se mě nikdo z nich neptá. To já se jich neustále ptám, jestli neviděli můj telefon, klíče, peněženku nebo kocoura, takže soudí, že nejsem dostatečně lucidní ani na to, abych si pohlídala aspoň svoje věci, natožpak řešit nějaké, co patří jim.

Muumi, já také nejsem fanoušek práce se "sociálními případy" ani rozený pečovatel o kohokoliv (kromě vlastních dětí) a uznávám, že z tohoto hlediska je práce v call centru určitě příjemnější, ale z té "péče" bych měla mnohem větší pocit užitečnosti a bylo by to pro mě psychicky mnohem přijatelnější než někomu vnucovat nákupy čehokoliv nedejbože snad ještě nějakým "šmejdským" způsobem.

Nejsem manažerka naší domácnosti. Důsledek toho ovšem je, že naše domácnost je zcela neřízená. Obálky nejspíš nemáme nikde, a buď nemáme ani jedny špagety nebo jich máme deset kilo, protože je nakoupí každý z nás čtyř, kdo jde kolem obchodu.