Diskuze : Hlavní : Rodina a jak v ní přežít

S dětmi partnery probírám, ale oni se mě taky ptají... zvlášť holka si občas potřebuje "popovídat"... ostatním dospělým do výběru nekecám, neřeším... ale taky si nevybavuju situaci, kdy bych měla pocit, že je s tím partnerem něco prudce špatně a že bych to řešit měla...

Máš pravdu, neradila jsem, protože to nebylo potřeba. A skutečně nevím, co bych dělala, kdyby to potřeba bylo.

Pole, ach jo
Rozumím, velmi. A soucítím. Vnímám to velmi podobně. A myslím, že je to přece normální rodičovská emoce, že Ti safra není jedno, když ten průšvih vidíš... A v ten moment jsou Ti u zadele všechna moudra o tom, jak je dítě dospělé, musí dělat svoje chyby, aby dospělo ještě víc, poučit se z nich, aby nedělalo nové... jasně, všechno je to asi pravda.
Ale jak ustát tu totální bezmoc, kdy můžeš jenom přihlížet, protože když zasáhneš, bude to horší...
Nevím, neporadím. Asi fakt zkusit nerozbít vlamováním a hodnocením to hezké mezi vámi. A říct, že když bude prů*er, jsme tady. A zkousnout poznámku, že kdyby poslechl/a, nemusel by být Protože až si uvědomí, že je to blbě, neměl by zůstat bez možnosti mít kam se vrátit, pomyslně i fakticky.
Myslím, že nikomu z diskutujících, které jsou nad věcí a nikdy by neradily (nemyslím to zle) se nestalo, že dítě se ocitlo fakt v průšvihovém vztahu (drogy, násilí, sekta...). I tady platí, že se nekoná?

Ráda bych tady napsala, jak sofistikovaně mlčím a zenově se usmívám nad jakoukoli volbou partnera mých blízkých. Bohužel realita taková není, nedokážu přihlížet nečinně, jak se mé dítě říti po hlavě do háje a bortí všechno, co jsme do něj bezmála 20 let vkládali, aniž si to uvědomuje a naivně si namlouvá, jak všechno zvládne. Situace je o to horší, že dobře vím, že s tím stejně nic nenadělám i kdybych se na hlavu stavěla. Přemýšlím, kde jsme udělali ve výchově chybu.

Janinko,
souhlas, za rodiče nikdo nemůže Spíš jde o to, že holt pobytem v původní rodině nasbíráš místní vzorce chování, přístupy, žebříčky hodnot...

S tím zapadnutím do rodiny: jasně, že vzniká rodina nová, ta jejich. Ale ty původní tím nezmizí a asi spíš předpokládají, že nějaké kontakty a vazby se budou v různé intenzitě udržovat i nadále. A to holt jde líp, když ten "nový" je kompatibilní

Pokud si rodina vystačí celý život s tím, že "snacha je hrozná", je to smutné. Asi by mě taky zajímalo, v čem. A až bych na vlastní kůži zjistila, že je to zlolajná závistivá drbna, mohla bych souhlasit. Cizí soudy moc nepřebírám, ráda si dělám názor vlastní a nevadí mi mít odlišný od zbytku rodiny. Ale snadné to není