Diskuze : Drbárny : Nostalgické vzpomínání

Já jsem si přála, ale ne věci.
Přála jsem si dobrodružství, pořád, každej den. Taky jsem si přála, abych byla alespoň občas neviditelná, aby mi všichni dal pokoj a já si mohla třeba v klidu číst,abych nemusela chodit na kopřivy husám a babičce pro pšenici a na zahrádku pro mrkev a vůbec Přála jsem si vzduchovku a opici a koně.

Rose, hledáš šeď v dobovém propagačním snímku?
To je možná jako bys v současném ruském propagačním snímku hledala ty pověstné suché záchody

Zasjaj, mě v lidové škole umění učili umělci, kteří tam byli uklizení za trest, což jsem tehdy samozřejmě absolutně netušila, až zpětně mi spadla brada.
Je tedy fakt, že touto cestou se děti dostaly téměř zadarmo ke zdrojům, které v běžných komerčních poměrech by byly drahé.
Taktéž vznikly třeba nádherné, hodnotné dětské knihy, "díky" tomu, že autoři nesměli volně tvořit pro dospělé. Za klady režimu to nepovažuji, spíš za jakýsi smutně paradoxní efekt.

To byl. My jsme jí říkali vzdušná čokoláda

Moje kolegyně je Francouzka stejného věku, vyrůstala v Paříži. Její dvě přibližně stejně staré sestřenice vyrůstaly v Praze. Každé léto trávily společně u dědečka v Alžíru. Ty český holky po ní dědily všechno oblečení, byly štěstím bez sebe z džín a ona jim prý zas záviděla kroužky, které si její máma nemohla dovolit. Nechávala si prý předvádět, co se učily na baletu a gymnastice a jak hrají na klavír. To bylo tenkrát dostupné a kvalitní alespoň ve velkoměstech. Ti lektoři a vedoucí nebyli pod takovým výkonnostním tlakem, mohli si práci s dětmi dovolit.