Je sobota ráno. Koukáme z okna a z lesu se paří, je mlhavo ale neprší. Tak vyrážíme na snídani. Za těch 150 kaček za ubytování jsme se teda nadlábli ukázkově.
Na parkovišti byl náš pan hlídač a hned kam se teda chystáme. Tak jsme mu řekli, že chceme udělat ten okruh k Pravčické bráně a že půjdeme nejdřív soutěskama a potom až na bránu. Chlap byl zlatý. Řekl nám, že to je moc náročné, at jdeme druhou stranou, nejdřív bránu a potom Hřensko a soutěsky. A taky navíc v noci jak byla bouřka, tak padaly stromy, z Děčína ještě nedojely žádné autobusy, vůbec se neví jak to vypadá. Ale že k Pravčické bráně už šli lesní dělníci a čistí cestu. Tak jsme vyrazili podle rady. A udělali jsme dobře.
Celý den byl bezvadný. Měla jsem trošku obavu jak to Ivka zvládne, ale myslím, že prostě byla naladěna na stejnou notu jako my dva. Nadšená z výletu. Vyrazili jsme ráno před desátou a vrátili jsme se v sedm večer. Makačka to teda byla, ale příjemná. Ivka se střídavě nesla, chodila. Na Pravčické bráně je hospoda. To byl nejočekávanější pohled. Kdy už konečně bude hospoda:-)) Dali jsme si výbornou frankfurtskou polívku, buřta, kafčo a bylo hned líp.
Ještě musím napsat, že Ivetka celou dovolenou byla na všech tůrách a procházkách bez plínky. Když si řekla, tak čůrala v lese. Dokonce i bobek šel do mechu. Pokud si neřekla, tak na každé zastávce šla se mnou na záchod. Prostě zvládala to parádně. Ale právě na té Pravčické bráně jsem to pořádně podcenila. Byla sice vyčůraná, ale vycedila dvě decky džusu a bylo zaděláno. Nad branou jsou ještě různé vyhlídky. Je to v podstatě na skalách, tak tam prostě nemohla chodit, musela sedět v krosničce. Začala si povídat ee, ee, eeeeee a za chvíli pláč. Na naše aby ještě chvilku vydržela....prostě nevydržela. Naštěstí náhradní oblečení jsem měla sebou. Tak jsem jí převlíkla s tím, že za to nemůže, že na skále čůrat nemohla...... a pustila jsem to z hlavy. Ivetka NE:-) Pokračování to mělo následující dny.
Z Pravčické brány jsme vyrazili k Hřensku. Tady byly polomy pořádné. Vyvrácené obrovské stromy, museli jsme je přelízat, obcházet, docela makačka. Další část cesty vedla po silnici. To nesnáším. To je největší zátěž na kyčle a nohy. Dorazili jsme na kraj Hřenska a přešli k řece Kamenici. Ta se právě v Hřensku vlévá do Labe. Podél Kamenice vede turistická cesta na kterou navazuje plavba pramicemi přes tichou soutěsku. To byl teda bezva zážitek. Vezl nás moc příjemný pán, povídal o okolních skalách, pustil na nás vodopád, zazpíval nám, byla to úžasná zvuková kulisa. Bohužel po 2,5 km vystupovat a znovu po svých. To se přiznám, že už jsem měla dost. Náš tatínek nee. Ten s Ivkou na zádech pořád lítat jak stepní koza. Poslední dva kilometry jsem už moc nemluvila, jen se těšila na postel, sprchu a kafčo:-)) Ale zvládli jsme to. Podle mapy to mělo být nějakých 15 km, ale ta naše dobrá hlídací duše říkala, že to je víc, tak těch 18 km, těch 15 se píše oficiálně aby to moc lidí neodradilo. Tak asi tak.
Večer nám začíná znovu pršet a lije celou noc.
|
