Moje kamarádka si umí s výchovou většinou docela dobře poradit, ale co se týče jídla, stále ještě hledá ten správný návod, jak své dítě v klidu a dosyta nakrmit. A co vy, také si myslíte, že vaše dítě málo jí, v horším případě nejí vůbec? Ano, s praktickými problémy typu stravování, spánek nebo toaletní trénink se skutečně potýká mnoho rodičů a mnoho z nich si stále neví rady. Pokud máte pocit, že jste vyzkoušeli takřka všechno, nabízíme vám několik postřehů a dobře míněných rad, které vašim dětem pomohou vrátit radost z jídla.
 Rodinný scénář je obvykle následující: maminka přiblíží dítěti k puse lžíci s jídlem. Dítě uhne nebo začne natahovat. Matka ho přemlouvá a naléhá, otec se zlobí. Citlivější děti brzy rozpoznají, že mají „navrch“ a cíleně se odmítají podřídit dospělým. Při každém jídle vzniká opakovaně velké napětí a nepříjemná atmosféra. Oba rodiče začnou časem zkoušet možné i nemožné: dělají kašpárky, předčítají pohádky nebo zapnou televizi, aby dítě při jídle zabavili. S oblibou se také uchylují k vydírání – jednu lžičku za babičku, jednu za dědečka… Děti ale jedí jen kvůli sobě, za sebe a pro sebe. Abychom příliš nekárali – s výjimkou schizofreniků a siamských dvojčat. Střety se postupem času opakují už při každém jídle. Matka, otec i „neposlušné“ dítě v sobě hromadí vztek, večeře trvá hodinu a nejmenší člen rodiny má v sobě sotva pár soust. Nesoustředí se na svůj hlad nebo chuť, ale pouze na to, jak rodičům co nejlépe vyhovět nebo jak se jejich přání naopak protivit. Někdy zajde situace dokonce tak daleko, že dítě pod nátlakem přestane jíst úplně a pokud ho přesto nutíme, pozvrací se. Nakonec si zcela přirozeně vybuduje k jídlu silnou nechuť. Není to snad dostatečný signál k tomu, že dítě se opravdu do jídla nutit nemá? Ve střetech ohledně jídla jsou to vždy rodiče, kteří prohrávají. Bohužel však nejen v krátkodobé perspektivě, kdy se dítě se utvrdí ve svém odmítavém postoji, ale i v perspektivě dlouhodobější. Dítě, které si na konflikty zvykne, je může totiž časem začít vnášet i do jiných oblastí svého života. Naštěstí existuje mnoho příkladů, jak se v takových situacích správně zachovat. Důležité je především nezapomínat, že dítě má zcela přirozeně sníženou chuť k jídlu. Proto je logické, že jí méně, než se nám líbí. Stejně tak je nutné uvědomit si, že zpomalený růst dítěte nesouvisí s malým příjmem potravy! Výhrůžky typu „když nebudeš jíst, nevyrosteš“ tudíž jen zbytečně vyvolávají v dítěti stres.
Pokud nemá dítě hlad, dejte mu malou – ale skutečně malou – porci. V případě, že mu naložíte plný talíř, docílíte tím maximálně toho, že odmítne jíst úplně. Nejlepší variantou je tedy jen něco málo s tím, že navrhnete pozdější přídavek. Jedině tak může dítě naslouchat svým vlastním potřebám; jí přece proto, aby uspokojilo své potřeby; ne aby udělalo radost mamince a tatínkovi. Nezabývejte se při jídle neustále tím, co má vaše dítě na talíři. Pokud jí celá rodina společně, vezměte mu talíř ve stejnou chvíli jako ostatním nebo jen po krátké době. Další chod potom přineste bez jakýchkoliv zbytečných poznámek. Některé maminky, jež mají dojem, že dítě obědvalo nebo večeřelo jen málo, mají tendenci „dovařovat“. Dobrá rada: nevařte svému potomkovi nic náhradního, ani se nesnažte dítěti jídlo nahradit tím, že mu během stolování nabídnete za odměnu třeba sušenky. „Aspoň když se nají těch sušenek!“ – mnoho matek teď jistě slyší svá vlastní slova. Uvědomte si, že sušenka je odměnou maximálně tak pro psa. Vyvarujte se také všech už výše zmíněných „zábavných“ způsobů podávání jídla. Nesnažte se odvrátit pozornost dítěte různými legráckami nebo pohádkou o autíčku, které jede zaparkovat do garáže.
Ideální je následující recept: dejte dítěti jídlo a přestaňte si ho všímat. Prostě se chovejte tak, jako by vás jeho stravování vůbec nezajímalo. Jistě, některým maminkám se tento způsob řešení problému s jídlem může zdát poněkud tvrdý, ale věřte, že jde o osvědčený postup. Maminku může v tomto případě dočasně vystřídat tatínek nebo jakákoliv jiná méně úzkostná osoba. S tím souvisí i důrazné varování: společné jídlo s rodinou nesmí být nikdy příčinou úzkosti ani zdrojem napětí! Když dítě málo jí, rodiče jsou obvykle nervózní a problém vidí v těch nejčernějších barvách. Přestože je dítě veselé, živé, aktivní a není podvyživené, je nepochybně vážně nemocné nebo přestane růst – vždyť přece vůbec nic nejí! Dotyčné dítě však přitom jí zcela normálně a především podle svých potřeb. Jídlo, které sní, mu prospívá a postačuje jeho nárokům. Ale rodiče (obzvlášť maminka, která stojí v první linii) mají za to, že dítě by mělo jíst víc, něco jiného a pravidelněji. Rodiny, kde tento problém nastal, by si měly neustále připomínat následující: jestliže je vaše dítě zdravé a roste normálně, přestaňte se neustále zabývat množstvím jídla, které pozře. Jedno je totiž jisté: vaše dítě hladem netrpí a čím bude starší, tím jasněji vám bude umět dát najevo - DEJTE MI JÍST! A co říci závěrem? Současná doba zápasí s nadbytkem a dospělý člověk si zvykl jíst až příliš mnoho. Na své skutečné potřeby už jsme přitom jaksi zapomněli, a zapomínáme i na to, že naše děti jsou si jich stále ještě vědomy. Nároky na jídlo se u každého z nás liší a nejinak je tomu i u dětí. Tři hlavní jídla a dvě svačiny denně jsou jen společenským zvykem, rozhodně ne tělesnou potřebou. Uvědomte si tedy, že ne každé dítě s vámi sdílí názor, že dobré jídlo je ten největší požitek na světě. |
