Suchý hořčičný prášek vznikl na počátku 18. století společným mletím semen černé a bílé hořčice. Po prosátí této směsi přes síto vznikl velmi hebký prášek, který nahradil až do té doby užívaný, chuťově méně výrazný, zrnitý druh. Technika výroby suché hořčice se od té doby změnila.
 Dnes se k semenům přidává pšeničná mouka, pro barvu kurkuma, trochu cukru, sůl a koření.
Suchá hořčice také působí jako konzervační činidlo a často se uvádí v receptech na čatní nebo na nálevy k nakládání různých potravin.
Kořeněná čínská hořčice gai se dělá ze semen hnědé hořčice a je dokonce ještě ostřejší než hořčice suchá. Japonská karasi je ze všech nejostřejší a přidává se do dipu ze sojové omáčky, nebo se jí velmi opatrně dochucují japonské pokrmy. Čínskou i japonskou hořčici je třeba používat šetrně, protože jsou opravdu velmi ostré.
Příprava hořčice
Suchá hořčice je velmi ostrá. Její chuť se začíná projevovat teprve, když prášek přijde do styku s tekutinou, a proto by se měla nejdříve rozmíchat na pastu se studenou vodou nebo jinou tekutinou
(octem, mlékem, nešumivým moštem nebo pivem). Pastu doporučujeme nechat 15 - 30 minut stát, aby se chuť hořčice plně rozvinula; vůně začne mizet až po několika hodinách.
Ostrost hořčice teplem slábne, proto bychom ji měli přidávat až na konci tepelné úpravy pokrmů.
Ochucená suchá hořčice
Suchou hořčici můžeme ochutit stejnou paletou bylinek I koření jako hotovou hořčici. Velmi výraznou chuť hořčici dodá drcené čili a drcený nebo mletý černý i bílý pepř, zatímco sušené bylinky (např. bazalka, máta nebo estragon) zmírňují její palčivost.
K získání další pikantní příchutí můžeme nastrouhat do suché hořčice v malém množství kůru z citronu, limety nebo pomeranče, dokonce i čerstvý zázvor nebo křen. Jestliže kombinujeme velmi výrazné příchutě, přimícháme do hořčičného prášku před rozpuštěním ve vodě trochu pšeničné nebo kukuřičné mouky. | 
