Ivetka když potřebujeme vstát brzy tak jako budíček nefunguje. Vylíhli jsme se o čtvrt na osm. Rychle balit, uklidit. Domů jsme vyjeli o půl desáté. Po krásných slunečných dnech nás čekalo uplakané počasí. To ani nevadilo, ale cesta po mokré a přeplněné dálnici nic moc. Jeli jsme docela v pohodě. Ivetka vesměs cestu prospala.
Asi 40 km před Vídní u nás stáli všichni andělíčci stážníčci. Auto před náma havarovalo. Jelo v pravém rychlém pruhu a narvalo to v plné rychlosti do svodidel, a přeletěl celou šířku dálnice a zastavil se o druhé svodidla. Bylo to asi 100 metrů před náma. Je to kousek při stokilometrové rychlosti. Fero naštěstí reagoval naprosto klidně, přibrzdil, zastavil ve slepém pruhu a hodil blikače, ostatní auta za náma taky. Zadná řetězovka se nekonala. Ale měli jsme všichni namále. Z havarovaného auta vystoupilo všech pět pasažérů. Nic se nikomu nestalo, ale já byla totálně hotová. Chybělo tak maličko. Zbývající cesta proběhla v pořádku, ale už to bylo divné. Měla jsem strach z každého projíždějícího auta a pořád jsem viděla to auto jak lítá silnicí. Bylo to jak z realityshow. O půl šesté večer jsme dojeli v pořádku do Mikulova.
Dovolená byla krásná, nádherná. Stačí však málo a .... Ale to se může stát i cestou do supráču.
|