Všechny naše deníky

Mám triko na spaní a na něm jakési ptáčky, z toho jeden je spící.

Adélka: Mami, co to máš na obázku? Tam je ptáček, dva. On má zavzený oči! Asi mu je na ně zima...

já: Adélko, jdi se vyčůrat..

Adél: Za chvíli! Až v pondělí!

Adélka chce chodit SAMA na záchod. Většinou si tam dá stoličku, někdy malé prkénko, někdy ne.. Dnes večer, kdy šla čůrat asi po desáté (je to samozřejmě lepší než ležet v posteli, že.. ) šla opět místo na nočník přímo na záchod. A najednou se ozvalo udivené: Mami, čoveče, já se tam nějak nemůžu dostat!

Aňa: Mami, já už to mám vymyšlené..
Já: Ani, a co?
Aňa: No kdybys umřela, tak bych vzala Adélku, opatrně bysme přešly silnici a zazvonily u Loudínů a tam bysme počkaly na tatínka. Já už totiž vím, kde mají zvonek!

No není to paráda vědět, že mám tak šikovnou holčičku, kterou nezaskočí žádná situace?

Letošní TMA mi neunikla. Loni jsem nakonec jela na rodinný sraz do Křemže, ale letos jsem si to prostě už nemohla nechat ujít. Holčičky jsem předala mamce, aby si je u ní vyzvedl večer Petr a jela jsem na Čerňák, kde mě nabrala Jaffi. Protože byla Jižní spojka ucpaná, vzaly jsme to přímo přes Prahu a po cestě si ještě lehounce zakeškovaly. Na Zličíně jsme nabraly Vegelku a Buli a pokračovaly dál za Peg do Unhoště. I tam jsme si v okolí něco ulovily a v Berouně pak ještě do auta k Peg nastoupila Sapinka a Pendulka. A jak jsme tak po cestě lovily, trvala nám cesta na Měřín z Černého mostu nakonec 5 hodin :-) Ale zdaleka jsme nepřijely poslední.

Tentokrát byla účast velmi hojná - 13 kousků. Sesedly jsme se v kuchyňce a žvanily a cpaly se a popíjely. Na mě nějak dolehl stres předchozích dní, takže jsem odcházela mezi prvními do postele, čiliž někdy kolem jedné.. Stejně jsem moc nespala, takže jsem i slyšela jak pak Trolli se Sapi loví u nás v chatce myš :-).

V sobotu jsme šly na 11. hodinu do bazénu, vyblbly jsme se na tobogánu a v divoké řece a po obědě jsme vyrazily na okolní kešky. Sice chvílema poprchávalo, ale nám, zdatným kačerkám, to absolutně nevadilo :-). Dostaly jsme se na pár moc hezkých míst. Část z nás ale musela odjet zpátky dřív, protože jsme měly zamluvenou solnou jeskyni. Tam jsem byla poprvé a bylo to docela zajímavé, jen lehce klaustrofobické. Největší prča byla s lehátky - jak je nastavit, aby člověk neustále nevyhazoval kopyta nahoru :-).

Z jeskyně jsme rovnou přešly na bowling a pak zas zpátky na chatky, zamávat se zásobami lambrusca a jídla :-). Tentokrát jsem vydržela kapánek déle.. některé z nás šly spát v 6:30. Došlo samozřejmě i na zpěv a Otec Abrahám rozhodně neměl chybu :-) Trošku jsem nedomyslela, že jdu na floating, takže jsem dopoledne strávila pochodováním po areálu, aby se mi navrátila kondice :-). Na floating jsem šla také poprvé a byla jsem zvědavá, jaké to je. Jestli jsem předtím psala, že solná jeskyně je lehce klaustrofobická, tak floating je tedy těžce. Velké vejce s vodou z Mrtvého moře, které se za člověkem úplně zaklapne. Svítí tam tedy světlo a hraje hudba, která mě, mimochodem, docela prudila, ale dají se pouštět různé masážní trysky, což je celkem fajn. Zpočátku jsem měla dost problém si lehnout na záda a nechat se nadnášet vodou, žaludek poměrně protestoval, že jsem i přemýšlela, kolik by asi stálo vyčištění poblinkaného vejce, ale pak se srovnala hladinka lambrusca s hladinkou Mrtvého moře a bylo to príma. Osobně bych uvítala teplejší vodu, ale to by mě možná pak vytáhli uvařenou :-). Docela mě překvapilo, že ta voda není slaná, ale v podstatě už hořká. Když jsem vylezla ven a zahlídla se v zrcadle, zadoufala jsem, že nepotkám moc lidí :-). Vybzikaný výraz plný zvláštní euforie, připláclé vlasy zmatlané od soli a okolo zarudlých očí nádherně vyrýsované obrysy potápěčských brýlí (ty opravdu doporučuju, protože voda tam docela stříká a hooodně to štípe v očích). No Miss Halloween hadr! :-)

A pak už jsme jen dobalily, pouklidily a natahaly všechny ty věci do auta a náš báječný víkend skončil. Renda byla pak tak moc hodná, že mě odvezla až před barák a já rovnou hupsla pod peřinu, abych dospala aspoň trošičku než se vrátí 3/4 rodiny :-).

Další týden se nesl ve znamení zařizování pohřbu, bohužel už v tom mám praxi. Docela ráda bych si to na hodně dlouhou dobu nechala ujít a radši zařídila nějakou tu svatbičku. Do toho proběhla závěrečná schůzka s právničkou Qamu, ale o tom už jsem psala minule.

V sobotu 10.10. se konal blázinci běh pro makaka Bolka, respektive charitativní akce zaměřená na získání prostředků na novou klec. Běžely i děti 2003 a mladší, takže si Andulka mohla změřit své síly. Adélka samozřejmě chtěla taky. Její zájem ale opadl hned poté, co jsem jí nasadila startovní číslo. Ze startu pořád utíkala, ale ne správným směrem, nýbrž za mnou, takže to nemělo cenu. Tady byl trochu pak paradox, že běžely šestileté děti vedle ročních a kluci a holky dohromady, ačkoliv na vyhlášení to bylo podle pohlaví rozděleno. Andulce se hned po startu zamotala drobotina pod nohy, takže jí velcí běžci unikli, ale naše bojovnice nezaváhala, zabojovala a ztrátu nejen dohnala, ale nakonec je i předehnala, takže doběhla do cíle druhá. První byl kluk, který evidentně hraje fotbal nebo dělá nějaký takový sport. Aňa se rozplakala, že nevyhrála, ačkoliv jsem jí na to docela připravovala. Ve finále jí nedošlo, že mezi holčičkami první byla :-). Měla obrovskou radost a já taky, byla jsem na ní hrdá, že se na to nevybodla a fakt mákla, ačkoliv to vypadalo celkem beznadějně.

Původně jsme tam chtěly zůstat celé odpoledne, měly být ještě projížďky na koni a další program, ale začalo strašně pršet a byla zima, tak jsme zas makaly domů a přesunuly se za mamkou do Braníka.

V pondělí večer jsem si užila zasloužený relax. Někdy v létě jsem dostala sms, že O2 rozdává lístky na Richarda Mullera a toho já fakt můžu. Výjimečně jsem nezaváhala a stala se hrdou majitelkou dvou lupenů. Šla se mnou Jana z bříškotančení, dostala to ode mne jako dárek k narozeninám :-). Měly jsme sraz před 02 arénou, ale byla příšerná zima a navíc vynechal autobus, takže jsem si 20 minut vykosla na zastávce. Pak jsem se cca 25 minut probojovávala cestu dovnitř, kdy teda organizátoři totálně selhali. Podle toho, co říkali lidi ve frontě, tak tam někteří stáli 45 minut.. Já jsem se vždycky nechala davem někam přenést a pak, když konečně otevřeli ještě další vstupní bránu, nezaváhala jsem a vnutila se dovnitř, protože už začínala hrát předkapela. Koncert jsem si užila maximálně! Nakonec bylo i dobře, že stojíme kdesi vzadu (schválně jsem chtěla lístky na stání, abysme mohly tančit :-)), protože na Richarda už, bohužel, není až tak pěkný pohled jako kdysi, ale zpívá mu to pořád zatraceně dobře.

Ve středu jsme se rozloučili s babičkou a hostinu jsem nasměrovala opět do Chýše. Musím strašně moc pochválit obě holčičky, protože celý obřad zvládly na jedničku a i Adélka pochopila vážnost situace a odpustila si své oblíbené žertíky ve formě hysterických záchvatů. Andulku jsem z hostiny odvezla na dramaťák a pak nám jí zase Tomáškova maminka přivezla.

Měla jsem na balkóně pověšené prádlo. Ráno jsem přišla, bílá mikina na zemi. Začala jsem si brumlat, že to je hrozný, že mi jí Petr shodil a nezvedl.. Adél stála za mnou a povídá: Ty se z tatínka poseeš?

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Adélka si začala z ničeho nic prozpěvovat: Maminka je posea, maminka je posea! Povídám jí - Adél, co to povídáš? Kde ses to naučila?? "V Sokole, včea.. " Podotýkám, že zrovna v tomto případku mám svědomí čisté, doma to nepoužíváme, tak fakt nevím, kde to vzala.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Obě holčičky mají rády film Ať žijí duchové. Je tam Leontýnka, která je obě fascinuje, i přišly jsme pro Andulku do školky a Adélka hrdě hlásí na celou šatnu: Aňo, héheč, já jsem měla Balantýnku!

Tak jsem zjistila, že jsem už docela dlouho pořádně nic nenapsala.. uff.. Zkusím to alespoň trochu dohnat, ale nějak má den příliš málo hodin..

Po návratu z dovolené jsme jeli stejnou trasu znovu v neděli ráno, naštěstí se počasí umoudřilo a přestalo pršet, i sluníčko vykukovalo. Ještě před odjezdem nám totiž Pavla domluvila soukromou plavbu po Orlíku. Zpunktovala to původně Renda a naše a Hankovic rodina se přidala. Nejdřív jsme se občerstvili u Pavly na hausbótu a pak už jsme vyrazili na výlet. To byla nááádhera!!! Dojeli jsme až k zámku, což bylo hodně zajímavé - takový úhel pohledu je vidět opravdu jen z hladiny přehrady. Tady jsme na chvíli vystoupili a šli obhlédnout místní "muzeum", kde jsou historické fotografie a hlavně živé rybky typické pro české vody. Prostě taková velká akvárka. A taky portské :-).

Odtud jsme zamířili do vyhlášené restaurace na oběd, ale byla zavřená, zkoušeli jsme ještě další, ale se stejným výsledkem. Nakonec jsme museli vzít zavděk šíleným pajzlem, ale nikdo to neodnesl žádnými zdravotními problémy, takže můžu směle prohlásit tuto část výpravy rovněž za úspěšnou.

Kus cesty jsme absolvovali i na střeše, tam jsme se vyblbli a fotili alá Titanic. Trošku adreanlin bylo, že ta střecha jaksi nemá zábradlí.. Každopádně jsme díky Pavle strávili naprosto neuvěřitelný den.

Fotky jsou zde http://skalaci.rajce.idnes.cz/2009_09_06_Vylet_lodi_po_Orlicke_prehrade/

A na Petrovy narozeniny nastoupila Andulka do posledního ročníku školky - do Medvídků. Má jako značku motýlka :-). A hned v úterý byly třídní schůzky. Uvědomila jsem si, že to vlastně byly první třídní schůzky, kde jsem figurovala jako matka :-). Málem jsem vyfásla předsednictví, ale nakonec jsem nepodlehla nátlaku Míši, ať se přihlásím, přece jen na tom s tím časem nejsem úplně ideálně.

Ve středu pak šla Andulka poprvé na dramatický kroužek, tak uvidíme, co se tam všechno naučí, každopádně jí to prý baví. O víkendu jsme zůstaly s Adélkou doma, Adél začala nějak poprskávat, předpověď nebyla zrovna optimistická, tak jsem jí nechtěla dodělat ve Skalici. Odjela jen Andulka s Petrem. Nakonec se udělalo hezky, že jsme s Adélkou vyrazily do Ďáblického háje a ve finále bylo celé odpoledne v háji, protože jsme tu lovily několik kešek najednou :-). Docela jsem byla překvapená, jak to vlastně vypadá u Ďáblické hvězdárny, jaký je odsud krásný výhled a člověk ani nemá pocit, že by byl v Praze.

Následující týden byl zase poměrně dost hektický. V pondělí šla Andulka hned ze školky na mejdan k Adélce Matouškové - má holt velmi bohatý společenský život :-). V úterý zůstal Petr doma, já měla předvolání k soudu s mým úžasným zaměstnavatelem. To byl teda taky zážitek non plus ultra. Přišly jsme s právničkou dřív, abysme si ještě promluvily a když jsme pak už čekaly v předsálí, přišly postupně takové dvě paní, které jsme tipovaly na možná uklízečky? Jaké bylo překvapení, když jsme zjistily, že jsou to přísedící. Zejména ta starší dáma to celé skoro prospala, takže jsem měla co dělat, abych se nerozesmála, když se jí zrovna povedlo utlouct nějakého toho špačka. Naštěstí jsem většinu času zírala doslova a do písmene na pana soudce.. Ten byl naprosto k sežrání! :-) Navíc mu byl celý náš spor naprosto jasný, nebylo mu jasné, proč s tím Qam dělá tolik obštrukcí a proč to vlastně nechává dojít až k soudní žalobě. Navíc jejich právnička přišla poměrně nepřipravená, ani si pořádně nepřečetla poslední návrh, což teda pan soudce nesl poměrně dost nelibě. Vyzval nás opět ke smíru, což jsme my opět podpořily a nakonec šla paní právnička telefonovat, aby se zkusila dohodnout. To se jakž takž podařilo, vyjasnily jsme si navzájem ještě podmínky s tím, že ona rovnou tvrdila, že dohodu chce stále ... ehm.. asi proto v dopisu soudu stálo, že jejího klienta šikanuju, protože pořád chci nějaké peníze.. a že je to těžké, když je klient arogantní.. Tak tím prohlášením nás kapánek šokovala, nějak jsem si myslela, že když mě někdo platí, tak za něj kopu.. Ale asi to mám posunuté jinam :-). Pan soudce byl potěšen naší dohodou a dal termín, do kdy musím dostat peníze, jinak začne opravdu reálný soud. Vzhledem k tomu, že to píšu s takovým zpožděním, můžu rovnou napsat, jak to dopadlo.. Opět měli dost času, že jsme je musely urgovat a schůzka s předáním peněz proběhla v podstatě na poslední chvíli. Nicméně jsem moc ráda, že už to mám za sebou, že už nebudu muset přemýšlet o tak negativní věci jako je nehoráznost zaměstnavatele a že už jen napíšu výpověď a nebudu muset mít nic společného s touto firmou. Mrzí mě to, ale čekat 5 let na peníze je fakt trochu moc.. Tímto moc děkuju Janě, že mi pomohla domoci se toho, co mi patří. Nicméně už se nebudu koukat na emerické filmy a sledovat právníky v akci, protože mám pak hodně zkreslené představy.. Takhle naše právo opravdu nefunguje..Oslavily jsme to u Myšáka, prostě to chtělo něco luxusního!

Odpoledne jsem měla ještě nějaký sraz, zakeškovala jsem a prostě jsem si užívala :-) Andulka se školkou zas absolvovala Kouzelný les, kdy procházeli různá stanoviště jako Jeníček a Mařenka. I počasí se umoudřilo, takže nakonec bylo moc pěkně. Jen já jsem pak večer skuhrala, protože jsem si, frajerka největší, vzala podpatky a to opravdu není moc vhodná obuv na cestování pěšmo po Praze..

Na čtvrteční večer jsem dostala volňásky na Křižíkovu fontánu - měl tam koncert Richard Pachman. Šly jsme s Míšou, byl neuvěřitelně teplý večer a parádně jsme si to užily včetně zakončení v Chýši. A pátek už byl ryze pracovní. S Tiinou jsme měly pronajatý stánek na dožínkách v Toulcově dvoře a prezentovaly jsme Euronu. Stejně tak v sobotu. Bylo to moc fajn, počasí jak vymalované, lidí tak akorát, abysme s nimi stihly probrat, co jsme chtěly, takže náklady se nám ve finále i vrátily a to nejen v kontaktech. Já jsem dokonce prezentovala Euronu i jistému exministrovi a jeho těhotné přítelkyni, která má stejné jméno jako teta Kateřina :-D. Měly jsme i super výhled na dožínkový průvod. Akce tudíž velmi úspěšná, ale byla jsem z toho totálně mimo, takže jsem neděli v podstatě prospala a konečně odpočívala.

Počasí bylo stále nádherné a v Botanické zahradě se sešly hned 3 výstavy najednou - hrady a domečky ze sukulentů, masožravky a dýně. Naprostá pastva pro oči! Musím navíc pochválit naše nejmenší - Adélka s Jáchymkem to absolvovali bez kočárků, pěkně pěšky, včetně výšlapu k autu do Bohnic. Opět se jim nejvíc líbilo běhat po šutrech v Japonské zahradě a fascinovaly je zalévací systémy :-). Andulka, Ema a Adélka se navíc zamilovaly do masožravek, tak měly slíbenou každá jednu, až půjdeme domů. Hrdě si je nesly a téměř s každým kolemjdoucím se daly do řeči, aby se pochlubily svými květinkami.

Po středečním dramaťáku jsem nás naložila do auta a odjela směr Skalice, na čtvrtek byla naplánovaná porada Eurony v Náchodě. Ráno jsem vyrazila, holčičky nechajíc v péči prarodičů. Ještě jsem si poslala do Vesmíru objednávku, abych po cestě ulovila nějaké kešky. Cesta ubíhala dobře, dorazila jsem včas, abych stihla lov té nejbližší, jen pořád nikdo další nepřijížděl. Navíc tu nebylo zrovna ideální počasí, poprchávalo, foukalo a tak jsem se už chtěla uvnitř ohřát. Slečna ze mě byla celkem překvapená a že prý je porada přesunutá na úterý.. ehm.. V tom šíleném maglajzu kolem nového katalogu mi jaksi zapomněli zavolat, že se to přesouvá.. Nejdřív jsem byla celkem dost naštvaná, ale na druhou stranu - splnilo se mé přání a měla jsem na keškování vlastně celý den - no kdy se mi tohle podaří?? :-D.

A protože se kvapem blíží konec sezóny, chtěly jsme ještě stihnout slíbenou návštěvu Sázavského kláštera. Nejdřív to vypadalo na čistě soukromou prohlídku, ve finále se přidala ještě jedna rodina. Konečně - po snad 30 letech - co jezdíme do Skalice, jsem byla uvnitř. A že je na co koukat! Vždycky jsem si myslela, že byl klášter vypálený anebo třeba vybombardovaný, ale oni ho vlastně ani nikdy nedostavěli :-). Každopádně je vidět, že je pod mnohem větší ochranou než spousta jiných kostelů, takže i vybavení je poměrně bohaté. Dost mě nadchla v katakombách kaple pro pravoslavnou církev. To je hodně silné místo. A všude se pořád opakuje symbol sv. Prokopa a čerta. Prokop byl prý uznávaným knězem, měl postavení, rodinu, majetek, ale rozhodl se odejít do ústraní, právě do jeskyně u Sázavy. Docela mě zaujalo, že nechal manželku v Praze a odešel si rozjímat.. Prý jí ale nechal zabezpečenou a pravděpodobně se s ní i stýkal, protože ho následoval jeho syn. Pokud budou finance, zrestaurují i chodbu, kterou jedni z majitelů nechali vybílit.. pod tou vrstvou jsou nádherné malby, zatím jsme viděli jen sondy. Andulku všechno hrozně moc zajímalo, Adél částečně taky, ale přece jen se blížilo poledne a začala být unavená. Ale naštěstí neprudila, jak je jejím dobrým zvykem :-). Navíc jsme na věži objevily všechny tři hvězdičky a do roka se nám splní tajné přání :-)

Skaly jel v sobotu na závody do Ratají, my jsme se přesunuly do Kostelce. Holčičky si tam pohrály, já jela za babičkou do nemocnice do Říčan. Vlastně jsem netušila, že jí vidím naposledy.. Po návratu jsme popřály Lukajdovi a Andrejce a šly (už bez Lukajdy) se projít po Kostelci, samozřejmě za účelem lovu. Multinku jsme nedokončily, protože nám chyběla jedna indicie (navíc byla ukradená), ale tradičku jsme našly, takže i Lenka a Andrejka už nejsou mudlové, ale kačerky. Bravo! :-) Andulka si na poslední chvíli vzpomněla, že chce vlastně v Kostelci spát, tak jsem do Skalice odjela zpátky s polovičním počtem dětí :-). A v noci jsem jela pro Skalyho do Ratají - oni tam měli po závodech prase a sud, tak chtěl aspoň jednou zůstat, většinou se totiž vrací na přespání domů. Jenže na spaní v autě nebo ve stanu nebyly už jaksi úplně vhodné noční teploty, navíc on sám bojoval pár dnů před kláním s teplotami naopak vyššími. Ráno v neděli jsme ho zas s Adélkou odvezly zpět na druhé kolo závodů. My jsme po cestě zpět odlovily poměrně dost náročnou kešku na Talmberku (viz kačerský deník jen co ho doplním) a vyzvedly jsme Andulku v Kostelci.

Odpoledne se konala oslava narozenin Týnky a Natálky, takže se mejdanilo :-). A v pondělí bylo ještě volno nebo-li den stvořený pro rodinné hledání pokladů. :-) Večer jsem odfrčela do Prahy, abych v úterý mohla zase jet směr Náchod :-). Tentokrát se porada konala a byl nám představen nový katalog. Naprosto luxusní záležitost a novinky mě teda také nadchly, tím spíš, že už je testuju :-). Ať už gel do myčky nebo úžasné prostorové aromatikum Vesper, které momentálně používám místo voňavky :-D, přes olejíček do koupele pro miminka, novou vůni Angel love a mýdlo Černá perla :-). Doma jsme se sešli zas všichni až večer. Ten týden byl ale děsně krátkýa já byla celou dobu zmatená, co je vlastně za den :-D. Pořád jsme lítaly po všech čertech ( i bez Prokopa :-)), tentokrát s objednávkami z Eurony.

V pátek odpoledne jsem zas odvezla holčičky Petrovi do práce, původně jsem měla strávit sobotu v Pardubicích na nadstavbovém školení, ale přihlásilo se nás jen pár a to jen z mojí sítě, tak to bylo zrušeno. To mě teda hoodně mrzí, chtěla jsem se dozvědět zas něco nového. Nicméně jsem tedy víkend věnovala probírání oblečení, uklízení letních věcí a vyndavání zimních a do Potexu jsem odtáhla asi 15 kg hadrů. Na neděli jsem si naplánovala aktivní odpočinek ve formě kešek - jak jinak.. Vstala jsem dokonce i brzo ráno, abych eliminovala výskyt mudlů a když jsem byla u třetí kešky, zavolala mi mamka, že babička ráno umřela :-(. Ač jsem byla ráda, že už jí nebude nic trápit a bolet a brala jsem to jako vysvobození, přece jen jsem nějak už neměla na nic náladu. Navíc mamka chtěla, abych s ní odpoledne sjela do Písnice, potřebovali jsme najít doklady k zajištění pohřbu :-(. Tam jsme se setkali s Jirkou a Mančinkou a vše potřebné našli.

Nejvíc mě štve, že to vlastně takhle vůbec nemuselo skončit. Babičku propustili po operaci příliš brzo a poslali jí do LDN na Vojkov. Tam jí tradičně dopovali, aby od ní měli pokoj a když tam strejda začal požadovat konečně nějakou pořádnější péči, trošku jim došlo, že cosi zanedbali a začaly se dít věci.. Natočili babičce EKG, zjistili vysoké hodnoty i jali se obvolávat nemocnice, kde by jí přijali.. Bohužel se nikomu nikde nehodila, nakonec jí po velkém přemlouvání přijala nemocnice v Říčanech a to ještě s tím, že je to opravdu jen na chvíli. Pro nás to bylo takové štěstí v neštěstí, pracuje tu Lenka a když se primář dozvěděl, že je to naše babička,najednou bylo všechno jinak. Babičce se konečně dostalo pořádné péče, ale bohužel byla dehydratovaná a podvyživená a navíc měla na zádech obrovskou proleženinu, ze které ve finále dostala otravu krve, na kterou vlastně umřela :-(. Ach jo.. proč musí být jen člověk něčím známým, aby se dočkal alespoň základní péče? I to, že babičce operovali krční obratel a vyholili jí celou hlavu.. bylo to nutné? Kde je nějaká úcta k člověku? Tohle mě opravdu šve. Jediné, co je mi jakž takž útěchou - babička to naštěstí nevnímala, neuvědomovala si, přenesla se hodně do minulosti a myslím, že dožít se 87 let je úctyhodné i tak.. Babičko, budeš nám chybět, ale postarám se, aby na tebe nezapomněly ani holčičky..