Všechny naše deníky

Andulka zůstala spát opět u našich s dětma, takže jsem za nima jela těsně po obědě. Vedro je stále naprosto k padnutí, ale klimatizace v autě je opravdu k nezaplacení. Naše první cesta vedla do myčky, což si děti děsně užívaly :-). Andrejka mi dokonce věřila, že za to dýško, co jsem nechala, tak jim pán tou tryskou umyje obličeje :-).

Pak jsme jeli do bývalého Carrefouru, že je na Sacre Cour nové hřiště pro děti. Občerstvili jsme se v KFC a po lávce přešli do parku. Hřiště je tam opravdu krásné a obrovské, děti se tam neuvěřitelně vyřádily. Nechápu, kde berou tu energii v tomhle počasí. Já jsem umírala při prudším pohybu. To nejhorší na mně ale čekalo v garážích...

Mamka s Lukajdou a Andrejkou jeli domů autobusem, abychom si s Aňulí už nezajížděly, takže jsme k autu šly samy. V garážích snad topili, jinak si neumím představit to strašlivé vedro, co tam panovalo. Andulku jsem upoutala do sedačky a tradičně jsem si položila všechny věci na přední sedačku, abych měla volné ruce. V jednu chvíli jsem zaslechla, jak vedle nás píplo auto a to naše se ve stejném okamžiku zamklo. Nechápu, jak je to možné a jestli to opravdu byla tak strašlivá náhoda, že jedním ovladačem by se dala odemknout či zamknout dvě vedle sebe stojící auta nebo proč k tomu zamčení vůbec došlo. Nicméně omylem jsem to ovládání zmáčknout nemohla, protože celou dobu ležely klíče na sedadle spolujezdce.

Ač jsem si ten zvuk uvědomila, zachovala jsem se jak typická blondýna. Upoutanou Andulku jsem zabouchla a šla ke dveřím řidiče. V tu chvíli mi došlo, co se vlastně stalo. Dítě zamčené v autě, bez přísunu vzduchu a s ním samozřejmě i kabelka s telefonem, penězma, dokladama, ale nejhorší bylo, že na mně z přední sedačky blejskaly klíče od auta.

Nejdřív jsem měla pocit, že se tam zhroutím, pak zešílím, pak sebou seknu a pak se rozbrečím anebo nejradši všechno dohromady. Běhala jsem okolo auta jako největší dement, zkoušela jsem všechny dveře včetně kufru, jestli náhodou.. Nevěděla jsem, jestli mám běžet ven z obchoďáku, jestli nezastihnu někde venku mamku, aby zavolala Petrovi. Jenomže ten, než by dojel pro náhradní klíče, to by trvalo minimálně dvě a půl hodiny, to by Aňa už mohla být naprosto uvařená a hlavně, nechat jí tam samotnou, to by prostě nešlo :-(. Napadl mě zámečník, ale z bezpečnostních důvodů, aby nám auto nikdo nevykradl a neukradl, nemáme zámky. Napadlo mě rozbít sklo. Pak jsem si řekla, že bych se měla z hluboka nadechnout a konečně použít tu hmotu, co mám v hlavě nejen jako výplň, aby mi vítr neprofukoval ušima.

Zkusila jsem se tedy uklidnit, abych Andulku ještě víc nenervovala a začala jsem jí vydávat pokyny, ať si zkusí rozepnout autosedačku. Bohužel se jí to nepovedlo. Začala pobrekávat. Pořád jsem na ní ťukala přes sklo, povzbuzovala jí, že je šikulka a že se musí z těch popruhů dostat. Začala si samozřejmě tahat popruhy oba dva najednou, což opravdu nejde. Pořád jsem na ní ťukala a ukazovala, že si má nejdřív vytáhnout jednu ručičku a pak druhou. Ručička se jí zasekla, Aňa začala nabírat na intenzitě v pláči. Už měla úplně propocené vlásky i tričko. Znovu jsem jí uklidňovala přes to sklo a povzbuzovala dál. Nakonec se to jakýmsi zázrakem povedlo. Pak ještě druhou, ta už šla líp. A teď se, Andulko, předkloň a zatáhni za tuhle páčku, vidíš jí?? Aňa opět pochopila, jen zatáhla málo, tak znovu. Do toho jí pořád omezovala autosedačka, protože přezka zůstala zapnutá. Byla jsem už taky zpocená jak myš, tep asi milion dvěstě. Cvak. Povedlo se. Málem jsem to svoje geniální dítě ulíbala, že je tak šikovné! Navíc jsem ráda, že jsem zrovna nedávno vypnula dětskou pojistku, protože mě rozčilovalo, že si nemůžu vzadu otevřít sama okénko..

Pro mně z toho plyne obrovské poučení, že klíče a dítě společně samy v autě rozhodně nedělají dobrotu.

Minulý týden jsme strávily s Andulkou nedaleko Příbrami. Bylo to společně ještě s dalšími pěti dubňáčky a bylo to naprosto super. Deníček, co jsem tam psala, přepíšu v dohledné době :-). Stejně tak fotky, přivezla jsem si jich na DVD okolo tisíce, tak se tím musím probrat, vymazat, upravit.. přece jen nás tam bylo fotících víc :-).

Tento týden jsou v Praze Andrejka s Lukajdou, Andrejku jsme si přivezli v neděli a Aňa byla nadšená, že u nás spí. Včera jsme byli po nějakých nákupech - děti to kupodivu děsně baví a dnešní den jsme strávili v ZOO. Ač jsem četla, že má být lanovka zadarmo, pěkně jsme vysolili za jízdu 15,- Kč, ale užili jsme si jízdy nahoru i dolů :-). Dalším přibližovadlem, které musely děti vyzkoušet, byla klasicky dětská tramvaj a holky se projely i na ponících.

Andulku jsem nakonec nechala u našich na noc s dětmi a měla bych dolikvidovat následky dovolené, ale když ono se mi v tom vedru tak strašně nic nechcéééééé..

Aňa si občas hraje na těhotnou. Přece jen jich ve svém okolí vidí víc než dost a povídá mi: "Mami, taky mám v bíšku miminko!". Tak jsem jí bříško pohladila, dala tam pusu a ona na to: "Nééé, miminko tam nemám! Mám tam hášek!" (hrášek)

Na dovolené s námi spala v pokoji stejně stará Viktorka. Holky měly spinkat, ale z vysílačky byl stále slyšet čilý rozhovor. Nakonec už byla Aňule asi opravdu unavená a výhrůžným hláskem povídá Viktorce: "Vitoko, šest... osm.. devet!" Odpočítala jí to stejně jako počítám já a je fakt, že za chvíli byl klid :-)

Andulka se vyčůrala na trávu venku a samozřejmě jsem jí ještě musela poučit, že se má oklepat, když není po ruce papír na utření. Tak teda začala klepat hlavičkou :-)

(hi hi hi - v psaném deníčku mám nadpis Pátek.. nechápu proč :-))

Poslední smutná snídaně. Už máme ten úžasný týden za sebou. A pak už se jen balilo, balilo a uklízelo, děti byly samozřejmě radioaktivní, takže nadělaly víc rámusu a škod než za celý týden. My jsme odjížděli předpředposlední v pravé poledne. Ve Skalici jsme byli cca za 2 hodiny.

Každopádně jsem moc ráda, že ač původně jen návštěva, nakonec na nás "zbyl" pokoj a mohly jsme si to s Aňulí užít celý týden. Řekla bych, že právě hlavně děti si to užily na maximum a ten společný pobyt je nesmírně obohatil.

Andulka se tam konečně naučila zouvat boty, svlékat se (teda jen spodní část, ale i tak!) a pak si dokonce zvládla i natáhnout zpátky spodní kalhotky, když se vyčůrala. Pak taky zjistila, že v bazénu to není jen pruda, ale je to i obrovská zábava. Teď jí z bazénu nemůžu dostat, i když voda nemá minimálně 32C.

Ale úplně nejdůležitější je, že opravdu krásně jedla a hlavně jí zachutnaly, do té doby bojkotované, věci jako hrášek, rybíz, maliny a borůvky.

Jen jsem zvědavá, kdy se jí zas vrátí večerka na normálnější dobu kolem 20 hod. :-)

No prostě to bylo naprosto super a klidně bych tam vydržela o týden dýl.I přístup majitelů penizonu byl úžasný. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, žádné zákazy a nařízení. Vůbec nebyl problém s každodenním napouštěním bazénku  a ani s tím, že trávník dostal zabrat.

Na keřících s rybízem po náletu našich kobylek nezbylo absolutně nic a stejně tak dopadl i hrášek a zbytky jahod :-)

Poprvé nás nebudilo sluníčko a dokonce pršelo! Ale jen maličko a moc se neochladilo.

Aby měla Kikuška čas na halušky, vzaly jsme děti zase do lesíčka :-) na borůvky a hlavně pro klacíky a šišky na dozdobení totemu. Za chvíli se ale zas udělalo pekelně parno, tak jsme domů dorazily totálně vyflusané.

Odpoledne už přijížděli drahé polovičky, jen ten náš dorazil samozřejmě až poslední. Vůbec tedy neviděl naší malou lachtanku v akci. Nicméně totem už děti zdobily za kompletního publika a pro tatínky jsme je převlékly do indiánskéh a dokonce jsme je i válečně pomalovaly :-).

Malí Indiáni dorazili na konících k totemu za vytrvalého blýskání foťáků a bzučení kamer. Kam se hrabe Hollywood :-). Děti předvedly indiánskou úpravu Kolo, kolo a pak už dostaly odměnu za celotýdenní snažení - baterky. Okamžitě na sebe různě svítily, nejdůležitější byla samozřejmě vzájemná kontrola sítnice oční.

K večeři si všichni dali "bizona" a děti měly tentokrát hodně posunutou večerku. Dospělí ostatně také... :-)

Ještě jsem se pobavila odpoledne, kdy jsem si myla vlasy a celkově jsem si užívala sprchy. Smývala jsem si šampón, a když jsem znovu otevřela oči, zjistila jsem, že mám publikum. Vojtík - voyager na mně zíral s otevřenou pusou :-). Pak teda vycouval, ale stejně stál na chodbě a evidentně nevěřil svým očím :-). Aby taky ne. Takový pohled mu jeho maminka neposkytuje, ta by totiž za tím sloupkem sprcháče ani nebyla vidět.

Když se ještě vrátím k dospěláckému večeru - ve finále jsme si s holkama vyříkaly co kkomu vadilo a co by se příště dalo udělat líp. Některé věci byly poměrně překvapivé, nicméně shrnutím celé debaty vlastně bylo, že si neumíme říct o pomoc, takže spousta drobných nedorozumění vznikla spíš ze vzájemného nepochopení. Nicméně na to, že nás tam bylo 6 rozdílných ženských, tak to klapalo velmi dobře.

Část výpravy odjela do hornického muzea v Příbrami a většina zůstala tradičně u bazénu. Z Aňule se stal docela obstojný lachtan, ale voda musí být dostatečně teplá :-).

Odpoledne děti malovaly totem a lehce se to zvrtlo v bodypainting. Musely jsme je všechny osprchovat pod solární sprchou, ačkoliv Andulce se to výrazně nelíbilo, protože jsem jí smývala z vlásků její úžasný zeleno-modro-červený přeliv. Prostě asi nerozumím dnešní mladé módě.. :-)

Navečer se většina odjela koupat do rybníka, což je pro nás naprosto neatraktivní program a radši jsme s Peg a Anetkou zamířily do lesíka na borůvky. Cestou zpátky jsme to vzaly přes hřiště a pak už děti - naprosto zdivočelé - měly polévku. Vůbec nechápu, kde se v těch dětech bere energie, můj startovací motor je momentálně absolutně bez zážehu..

Nakonec jsme ještě s Trolli a Jaffi naložily maso a šly na chvíli pokecat ven.

Dnes na "nás" vyšla služba s přípravou oběda. Všichni ostatní odjeli do Příbrami do bazénu, což stejně pro nás nemělo smysl vzhledem k našemu rodinnému světonázoru, že je voda mokrá a studená :-) Sice jsem tím přišla o hlídání, ale na druhou stranu - klid v kuchyni a blízkém okolí byl k nezaplacení :-).

Ještě jsme s Andulkou došly do obchodu pro koření a pápá lálá, vykliďte bitevní pole!

Během vaření si Andulka kreslila, stříhala a prohlížela obrázky, do toho jsem do omrzení, respektive neomrzení, zpívala Kalamajka myk, myk,myk.. nebo mik???? :-)

Aňa byla prostě strašně hodná a jídlo jsem zvládla uvařit taky docela fofrem - hovězí vývat a špagety. Pak jsem jí napustila bazének, hrály jsme si a v půl jedné dorazili cachtači. Za oběd si naprosto neskromně uděluju Řád Zlaté vařečky, protože se mi podařilo nic nezkazit a co víc, špagety se snědly všechny a polévka zbyla tak akorát na večeři pro děti. Navíc Vojtík, který tu hodně málo jí, si 2x přidal! Tak to potěší :-) Děti si pak udělaly ještě dojížděcí piknik na houpačce, kdy se cpaly špagetama z jednoho talířku :-).

Po všeobecném spánku zas řádily v bazénku a pak už pro ně Peg nachystala vyráběnkovou vsuvku. Měly si vyrobit koně..

Se zaujetím šmirglovaly tyče, malovaly koně vyřezané z kartonu a hlavně nejvíc frčelo bušení kladivem :-). Nejméně oblíbenou činností bylo lepení hřívy. Kdo ví proč.. Viktorka byla dokonce z hřívy natolik znechucená, že koníka vzápětí důkladně odepilovala. Děti jsme potom převlékly do jejich indiánských oblečků a bylo odstartováno několik zásadních dostihů :-)

Po tradičním hromadném sprchování zas snědla Andulína misku polévky, vypila mlíčko a asi pod vlivem dnešních dojmů se ještě dlouho ozývala z vysílačky čilá konverzace s Viktorkou. Pak už asi měla Aňa toho krafání dost a rozhodla se použít osvědčenou maminčinu počítací metodu - patřičným tónem se ozvalo: "Či, šest, osm, devět!" a za chvíli byl opravdu klid :-).

Celkově jsou děti ohromně zábavné na sledování. Kam se hrabe HBO! Už je každé dítko prostě jiné a tak řeší případné spory každý po svém. Aňa se dnes tahala s Ajkou o nějakou hračku a už už jsem viděla, jak napřahuje ručičku k úderu. Zařvala jsem na ní a ta malá potvůrka začala najednou máchat oběma rukama a předváděla jakýsi rituální tanec, protože ONA přece děti nebije :-)).

Po tradiční venkovní snídani jsme se vypravili do místního konzumu, ale pak jsme usoudily (my matky), že bude brzo oběd, tak na zmrzku je už pozdě. Šli (Vojtík mi tam "nutí" to měkké "i") jsme se aspoň podívat, jestli uvidíme kravičky, ale nakonec jsme rovněž vzdali, protože pánové, které jsme potkali, nebyli zrovna nejpříjemnější a v podstatě jsme je dost otravovali.

Přes polední spánek dětí jsme vyrobily indiánské čelenky a do obchodu už jsme vyrážely s holčičkama v indiánských šatičkách od Kikušky. Vojtík spal. :-) V konzumu jsme zakoupily vytoužené zmrzky a pak jsme ještě vyrazily na obhlídku místního koupaliště nebo-li požární nádrže. Zbytek dne strávily děti opět cácháním v bazénu a po večeři jsme se ještě vypravili na hřiště.

Navíc má Andulka ke svým 27. měsíčninám další poprvé - dostala pigáro od včely. Zůstal jí tam bohužel kousek žihadla, tak jsme musely s Kikuškou "operovat". Nicméně to vypadá, že jí to už nebolí a nateklé to nemá. Andulka byla statečná a řekla bych, že spíš brečela kvůli tomu, že jsem jí zalehla, aby se nehýbala, než že by jí to tak bolelo.

Ještě musím zapsat jednu příhodu. Jak jsme šly na tu zmrzku, zastavilo u  nás auto, řidič stáhl okénko a jestli se nás může na něco zeptat. Hned jsme hlásily, že nejsme odsud, že bydlíme v penzionu a on, že to nevadí, že je z České pojišťovny a jestli nechceme pojistit děti.. Tak tomu říkám lapání dušiček - kdykoliv, kdekoliv.. Byla jsem z toho naprosto konsternovaná!