TRADIČNÍ ROMSKÁ SVATBA

Festival Khamoro letos poprvé uvede rekonstrukci romské svatby. Nejvítanější a nejoslavovanější tradicí u Romů je sňatek dvou mladých lidí. Mladí ovšem neměli cestu k oltáři jednoduchou. Samotné svatbě – bijav předchází mangavipen  – zásnuby, obřad, při němž se uzavírá partnerský svazek. Partnery pro své děti vybírali v minulosti zásadně rodiče. Partnerský svazek spojoval nejen "mladé", ale celá jejich příbuzenstva. Dbalo se tedy na sociální a ekonomické výhody, který svazek mladých přinese nově vzniklé příbuzenské kolektivitě. V mnoha případech ovšem rodiče přihlédli k volbě mladých, pokud nebyla v rozporu se společenskými a kulturními normami komunity. 
Ovšem ani po tomto obřadu nemá ženich zcela vyhráno. Poté co se rodiny dohodnou a před samotnou svatbou – bijav musí ženich svoji nastávající poznat mezi ženami zahalenými bílým prostěradlem. Pokud se to ženichovi podaří, může začít svatba – bijav. 
Bijav není předpokladem ke stvrzení partnerského svazku. Posvěcením společného soužití je mangavipen. Bijav je společenská záležitost, může být uspořádaná až několik let po mangavipen – tehdy, když rodiny manželů mají dost peněz, aby svatební hostinou mohly demonstrovat svou společenskou prestiž. Zatímco mangavipen se odehrává v úzkém rodinném kruhu, při obřadu bijav se počítá se stovkami hostí.
Jak romská bijav tak i mangavipen jsou ovšem obřady, které zavazují partnery, aby spolu žili až do smrti podle zásady: "ko kas peske lel, mi leha dživel" – "kdo si koho vezme, s tím ať žije". Při svatebním obřadu bijav oddává nastávající manžele čhibalo (starosta, dosl. "mluvčí") zvolený ad hoc příbuzenstvy mladého páru. Bývá to člověk starší, vážený, který dovede dobře mluvit, aby jeho slova utkvěla novomanželům v duši po celý život. Přeje se na prvním místě, aby spolu zestárli ("te phuron dujdžene") – tedy aby spolu vydrželi po celý život. A pak, aby měli "dětí, kolik je na nebi hvězd a ještě o jedno víc" ("jak tumen te aven čhave, keci hin pro ňebos čercheňa a mek jekheha buter").
Bijav je ve společenství Romů provázena řadou rituálů. Ke starým zvykům patří rituál, při němž čhibalo sváže mladým ruce červeným šátkem a do dlaní jim nalije červené víno a to pak nevěsta vypije z dlaně ženicha a ženich z dlaně nevěsty. 
Poté následuje volná zábava, tanec a zpěv. 
Akce je přístupná po zakoupení vstupenky. Počet vstupenek je omezen. Vstupenky budou k zakoupení v síti Ticketstream i na místě.

Akce se koná: 22. 5. / Mánes

Program

Neděle 22. 5. 2011

• 17:00 Mánes – tradiční romská svatba

Pondělí 23. 5. 2011

• 14:00 Radniční klub Staroměstské radnice – tisková konference

• 20:00 Retro Music Hall – koncert současné romské hudby (Connection/CZ)

Úterý 24. 5. 2011

• 18:00 kino Atlas – premiéra dokumentárního filmu „Ženy v poli“

• 21:00 Jazz club Reduta – koncert Gypsy jazzu (Mozes Rosenberg Trio/NL)

Středa 25. 5. 2011

• 21:00 Jazz club Reduta – koncert Gypsy jazzu (Vano Bamberger & band/D)

Čtvrtek 26. 5. 2011

• 9:30 Americké centrum – zahájení národní části konference „Desegregace vzdělávání ve střední a východní Evropě: koncepce začleňování – dobrá praxe a dosažený pokrok“

• 12:00 Můstek – defilé účinkujících v centru Prahy

• 19:00 ROXY – koncert tradiční romské hudby (Jaipur Maharaja Brass Band/IND, Bachtale Apsa/CZ, Alexian group/I, EtnoRom/HU)

Pátek 27. 5. 2011

• 9:30 Americké centrum – zahájení mezinárodní části konference „Desegregace vzdělávání ve střední a východní Evropě: koncepce začleňování – dobrá praxe a dosažený pokrok“

• 11:00 Evropský dům – konference „Uměním proti segregaci“

• 18:00 galerie MK ČR Nostický palác – vernisáž výstavy „Segregace vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí“

• 19:00 ROXY – koncert tradiční romské hudby (Martin Lubenov Orkestar/BG, Ciganos d´Ouro/P, Les Tziganes Ivanovitch and Raya/N, F)

Sobota 28. 5. 2011

• 20:00 SaSaZu – závěrečný galakoncert (Alexian group/I, Bachtale Apsa/CZ, Ciganos d´Ouro/P, EtnoRom/HU, Jaipur Maharaja Brass Band/IND, Les Tziganes Ivanovitch and Raya/N,F, Martin Lubenov Orkestar/BG)

Pondělí 11. dubna od 18.30 hodin.
Hlavní budova FF UK, místnost č. 117, náměstí Jana Palacha 2, Praha.

Pražská univerzitní skupina Amnesty International zve všechny na schůzku skupiny. Budou zde psány dopisy za ohrožené Romy v Maďarsku. Na schůzce proběhne představení situace Romů v Maďarsku a České republice.

Cílem výstavy je přiblížit návštěvníkům životní styl a způsoby obživy přísluš-
 níků romských komunit v uplynulých desetiletích. Na výstavě tak jsou pre-
 zentována především tradiční romská řemesla, spojená s přírodními materiály,
 nechybí ani připomínka tzv. hauzírování, tj. podomního broušen nůžek a nožů
 ři opravy deštníků.
       
 
 V další části výstavy jsou představeny typické oděvy a šperky některých 
 romských etnik z různých oblastí Evropy.  
 Vystavené předměty pocházejí ze sbírek Muzea romské kultury v Brně.
 

Program je realizován
ze státních dotací MPSV
v oblasti podpory rodiny
pro rok 2011

Naše romské dítě

Víkendové setkání pěstounských a adoptivních rodin s romskými dětmi

2. -3. dubna 2011

Čas: sobota 9:30 – neděle 13:00

Místo konání: Praha – Hradčany, Klášter Kapucínů na Loretě

Téma: Oslava celosvětového svátku Romů

Ptejte se autorky básní Renáty Berkyové
Praha, 26.1.2011 21:10, (ROMEA)

Rodičovství je rizikové povolání

Zaměříme-li svou pozornost na druhý plán jejich reakcí, cítíme tu jasné prvky pubertálního protestu a provokace i pocitu, že nesplnili očekávání, které na ně jejich adoptivní rodiče kladli. Takové věci dětem není třeba říkat, cítí je všemi póry. Nemohu si přitom nevzpomenout, jak náš dyslektický syn v bytě plném knih zakrýval alespoň ve svém pokoji poličku s knihami dekou, protože mu připomínaly jeho selhání. Když jsem tehdy s jeho poruchami učení Zdeňka Matějčka vyhledala, řekl mi na závěr své anamnézy: Neberte to jako neštěstí, ale jako úkol. A dbejte na to, abyste svému dítěti dala možnost zažít tolik úspěchů, kolik je možné, aby vyrovnal své neúspěchy ve škole. Tyto dvě v podstatě jednoduché, ale přitom klíčové věty, a jistě i Matějčkova charismatická osobnost mě dokázaly přenést i přes vydatné řádění našeho puberťáka, z něhož je dnes laskavý dospělý muž a výborný řemeslník, mistr malířský.

Toto štěstí posilující odborné pomoci Tereza Boučková zřejmě neměla, a navíc se stala obětí nepromyšleného postupu: adopce by neměla děti zprostředkovávat takříkajíc od kusu, ale po zralé úvaze, do jaké míry se dítě a jeho vyhlédnutí rodiče svou psychickou výbavou a životním stylem k sobě hodí. A jestliže padlo rozhodnutí umístit hned dvakrát za sebou poměrně těžce poškozené děti jak o tom svědčí automatické pohyby hlavy, jimiž si oba chlapci nahrazovali nedostatek stimulů v podnětově chudém ústavním prostředí do intelektuální rodiny, neměli být adoptivní rodiče ponecháni napospas, aby se v tom plácali, jak dovedou, ale měla jim být poskytnuta odborná pomoc, která by je alespoň první měsíce doprovázela a dala jim i možnost problémy s dětmi reflektovat. Odborníci měli také uvážit, jestli by pro tyto romské děti nebylo vhodnější umístění v SOS vesničce, kde se dítěti dostává citového bezpečí, kde ale širší dětský kolektiv i sám vychovává a větší citová distance chrání v případě selhání obě strany před emocionálními katastrofami, jaké ve své knize popisuje Tereza Boučková.

Stav obou dětí, ve kterém do rodiny přišly, nebyl nutným následkem jejich nechtěnosti, ale neodpustitelně nízké kvality péče v kojeneckém ústavu, v němž strávily první rok života. I v ústavním prostředí a u nechtěných dětí lze totiž psychické deprivaci předcházet určitými strategiemi, jako třeba systémem tak zvaných miláčků, kdy se každá sestra víc věnuje několika dětem a snaží se s nimi vytvořit určitou míru citového vztahu a kdy se podněty, které dítě stimulují, neomezují jen na krmení z láhve. Do takového už iniciovaného vztahu potom daleko snadněji mohou vstoupit náhradní rodiče a dál jej rozvíjet. Předpoklady pro zdařilé náhradní rodičovství tu tedy od počátku nebyly zvlášť příznivé, ať už by zprostředkované děti byli Romové nebo gadžové.

Já sama jsem jako adoptivní matka dvou dětí měla často pocit, že sociální mateřství je v určitých aspektech jednodušší než mateřství biologické. Alespoň v našem okolí se těšilo značné podpoře a uznání, že jsme se „cizích dětí ujali“. Jako určitá výhoda mi připadalo i to, že nikdy nepodlehnu pokušení hledat v našich dětech podobnosti s námi, nebo je dokonce vyžadovat, ale že budu muset pozorně čekat, jaké vlohy a schopnosti se v nich projeví. Pocit cizoty jsem s nimi nikdy neměla. Vztah k dítěti se vytváří spolužitím, ne porodem, řekla mi moje matka, když jsme naše první dítě adoptovali. Nakonec nám ale naše děti podobné jsou. Nesly a nesou si v sobě „pach stáje“, jak tomu říkáme, v níž vyrostly.

Rodičovství, ať už biologické nebo sociální, je ovšem rizikovým povoláním vždycky. Biologické rodičovství není žádnou zárukou, že se tvořivé dílo výchovy vydaří. Že biologické instinkty a společný genetický základ rodiče spolehlivě vedou, jak to postuluje Tereza Boučková, je čirý nesmysl a hrubý biologismus vyvrácený tisíci příklady až po kauzu Kláry Mauerové. Vztah k dítěti není automaticky dán nějakým hlasem krve, ale postupně se vytváří. Nejen adoptivní, i biologické rodiny ve výchově selhávají. Ovšem být počat, narozen a vyrůst v intaktní, laskavě důsledné a milující rodině je velký životní dar. Tereza Boučková toto štěstí neměla. Lhostejnost jejího biologického otce, jak o tom můžeme číst v obou jejich knihách, ji trápí dodnes.

O selháních biologických rodičů se ovšem tolik nemluví. Jestliže se jim děti nepovedou, je to malér. Nepovedou-li se rodičům adoptivním, je to katastrofa a na vině je náhradní rodinná péče. Generalizace Terezy Boučkové zasévají mezi adoptivními rodiči strach, že dopadnou jako ona.

Jisté je, že výchova romského dítěte v náhradní rodině není lehkým úkolem. Při jejím hledání je tu třeba přihlédnout k větší potřebě pohybu u romských dětí i k jejich přirozené muzikálnosti a tendenci žít ze dne na den. Jestliže ale dnes víme, že zděděné vlohy nejsou osudem, ale jsou z padesáti procent ovlivnitelné výchovou a prostředím, pak by romské dítě mělo být vychovatelné a zařaditelné do společnosti, jestliže není hluboce psychicky poškozeno špatnou ústavní nebo rodinnou péčí. Nevychováváme je ovšem ve vzduchoprázdnu, ale v prostoru, v němž existuje řada předsudků a zbytky spouště, kterou natropila socialistická asimilační politika, jež romskou identitu a zvláštnosti lámala přes koleno řadou až násilných opatření, včetně zákazu mluvit romsky. A potom: v žádné evropské zemi by nemohl být členem vlády a předsedou křesťanské strany protiromský rasista typu Jiřího Čunka. To je klima, v němž romské dítě - nechtěné nejen svou matkou, ale celou společností - vyrůstá a před nímž je nelze při nejlepší vůli zcela ochránit. Co vědí rodiče o tom, kolik takových drobných šikan jejich chlapci zažili?

I tady jde o postoje a interpretace. Náš syn měl také svůj výpadek s krádeží v samoobsluze a stál před soudem mladistvých. Ale protože jsme my jako rodiče měli vysoký sociální status, a k tomu štěstí na rozumného soudce, zápis v trestním rejstříku z toho nebyl. Jak jinak by ale takový prohřešek byl vážen, kdyby jako jeho pachatel stál před českým soudem mladý Rom, nebo v Německu Turek doprovázený matkou mluvící lámanou němčinou? Jestliže Tereza Boučková dospívá ve své knize k závěru, že její Romové jsou nevychovatelní, není to zároveň něco, co čunkovsky naladěná část české veřejnosti chce slyšet, aby si potvrdila své předsudky?

ALENA WAGNEROVÁ

Vlado Oláh je jeden z nejuznávanějších romských básníků. Narodil se 22. května 1947 ve Stropkově u Svidníku na východním Slovensku. Matka pracovala na stavbě, a tak ho vychovávali prarodiče. Na dětství prožité v romské osadě ve svém díle rád vzpomíná. I když byli oba prarodiče negramotní, dokázali v něm vzbudit zájem o školu a zejména literaturu. Studoval střední hornickou školu v Banské Štiavnici, kterou z finančních důvodů nedokončil. Rok pracoval na šachtě, po nástupu na vojnu se rozhodl doplnit si vzdělání na střední vojenské škole. Jako voják z povolání dálkově studoval Filozofickou fakultu Univerzity P. J. Šafaříka v Košicích obor výchova a vzdělávání dospělých, v roce 1984 získal doktorát. Ze zdravotních důvodů vojenskou službu opustil a od roku 1986 žije s rodinou v Praze, nyní je v invalidním důchodu a pečuje o těžce postiženou dceru.

Martin Oláh se narodil 18. února 1984 v Prešově na východním Slovensku jako syn Vlada Oláha. Záhy se, kolem jeho 3 let, rodina přestěhovala do Prahy, kde v současnosti žije. Po základní škole vyzkoušel studium konzervatoře se zaměřením na skladbu, klavír a klasický zpěv, kterému se věnoval od raného dětství. Po roce přestoupil na kadeřnickou školu, v Paříži absolvoval stáž zaměřenou na poradenství v oblasti celkové a designu, které se stalo, společně s pečovatelstvím, jeho profesí.

>>> OTÁZKU MŮŽETE POLOŽIT ZDE
>>> SEZNAM JIŽ POLOŽENÝCH OTÁZEK NAJDETE ZDE