Všechny naše deníky

Konečně jsme si užili léta. Byli jsme dva dny na chatě na Vranově s kamarádkou a její o něco mladší dcerou. Užili jsme si to bezvadně. František se hned při prvním koupání málem utopil ... Rozběhl se do vody se zápalem sobě vlastním, ale břeh byl na něj moc prudký, takže mu podjely nožky a zůstal pod vodou. Byla jsem od něj naštěstí jen kousíček, letěla jsem pro něj obutá. Stalo se mu to potom ještě jednou a pak ještě spadl už s rukávkama z pontonu do vody po hlavě. Pak už si dával pozor a měl z vody respekt, což ulevilo i mě, sice jsem byla pořád ve střehu, ale už jsem za ním nemusela pořád pobíhat.

Další týden jsme ještě byli na tři dny s tetou Lenkou a Matýskem na dědově chatě ve Chvalaticích. To už bohužel nebylo počasí na koupání, ale ani to moc nevadilo. Bohužel Matýsek těžko snášel (spíš nesnášel) Františkovy energické výlevy a touhu si s ním hrát, případně mazlit a pusinkovat, takže jsme museli kluky spíš hlídat, aby se moc nezlobili.

Po více než půl roce jsme Františka odstěhovali z naší ložnice. Zatím to vypadá úspěšně. Dostal do pokojíčku dospěláckou postel, uspávání vypadá stále stejně (mamce nebo taťkovi ruku kolem krku...), ale noci jsou poměrně klidné, většinou se to obejde s maximálně jedním probuzením, někdy ani jedním. Nepláče tam, jen si zavolá, případně trošku pokňourá, ale žádná histerie.

Stále se nám nedaří nočníkovat/záchodovat. Kakáme sice ve stejnou dobu (ráno po mlíku), ale schovává se mi, a když jsem ho tam zkusila posadit dřív, tak mu to nešlo. Ví ale přesně co se po něm chce, a dokonce ukáže, že bobeček dělá zadečkem. Čůrání to stejné, nemá cenu ho tam držet s křikem.

Pomaličku se snaží občas něco říct, nejčastěji jsem zaznamenala áti = auti. Pak se nám povedlo bápi = zpátky, občas říká ní = asi Leni, někdy zopakuje po mě tí = Franti, títí = svítí, babija = babička, bá = baf, bum, bác ap., umíme nové zvířátko - kuku (moc oblíbené). Ukazuje jak umí mrkat, někdy si zpívá pa pa pa.

Nejoblíbenější na dívání je bezkonkurenčně Hledá se Nemo - zvládneme ho i 2x denně.

Zubů máme 12 a vypadá to, že se něco klube, protože je v noci nějaký neklidnější a když jsme mu včera namazali dásničky, tak byla noc OK.

Deník jsem zanedbala a už to po měsících nedoženu :-( Snad se polepším.

František je hodně bystrý, vynalézavý a má dobrou paměť, čímž nás neustále dostává. Absolutně se nenechá oblbnout, když si umane, že něco chce, tak je dost těžké ho odlákat k něčemu jinému. Je hodně živý = pěkné éro. Co to znamená každý pochopí, až když ho vidí. Vyleze úplně všude, všechno vyzkouší. Bohužel se nám nepodařilo dostat ho z naší postele, takže se tam stále mačkáme tři. Vzhledem k tomu, že Františkova nejoblíbenější pozice je napříč, bývá to občas nepohodlné.

Co umí v 18 měsících: Jezdí na odrážedlech a umí i řídit, když nefunguje řízení, tak si vozidlo pod sebou nadhodí do požadovaného směru. U babičky na zahradě umí pustit sprchu a ví, že když voda neteče, samozřejmě po tom co otočil kohoutkem, musí otočit ještě páčku na druhé straně hadice.

Zkoušet ho dávat na nočník je pro mne nadlidský úkon (utekl by), takže zkoušíme záchod. Občas máme úspěch s kakáním i čúráním. Beru to sportovně, jen zkoušíme, nic od toho nečekám. Ale ví, že bobeček se dělá zadečkem (když řeknu bobeček, tak si tam ukazuje :-))

Nemá rád, když mamka někam odchází - pláče. Lepší je, když odchází František - dá mamce pusu a udělá pá. Mluvení nám moc nejde, jsme spíš přes tu motoriku a zkoumání. Umí říct jak dělá ovečka (bé), slepička (kokoá), prasátko (chrrr), myška (iiiii), koník (há), včelka nebo muška (ukazuje prstíkem bz a udělá pich), ptáček (pí), traktor (chrrr), sanitka. Moc se mu do toho ale nechce. Nejoblíbenější slovo je "dej". O všechno si umí říct bez mluvení, chytne za ruku, dovede nás a ukáže.

Hodně rád se teď dívá na lvího krále - zvířátka prostě miluje. Poprvé zvládl udělat kotrmelec úplně sám. Má hodně rád vodu a vůbec se nebojí. Když jsme byli ve velkém bazénu, ani nechtěl, abych ho držela - chtěl plavat sám.

Otehotnela jsem naprosto neplanovane a na miminko jsme se s manzelem Frantiskem moc tesili. Cele tehotenstvi probihalo naprosto ukazkove a bez problemu a na materskou jsem nastoupila sest tydnu pred porodem. Podle UZV ze 13. tydne jsme meli termin urceny na 24. ledna, ale ja spis spolehala na druhy termin kolem 31. ledna, mozna spis zacatek unora. Podle kontrol se nic predcasneho nechystalo. Ve ctvrtek 26. ledna jsem mela jit na kontrolu, tak jsem jeste predtim zasla na monitor (teprve 2. v poradi). Tentokrat byl ukazkovy, tyden predtim se maly moc predvadet nechtel. Sestricka se se mnou rozloucila slovy „tak za tyden, jestli do te doby neporodite“ a ja v klidu odpovedela, ze to bude urcite nejdriv za tyden, tak mi jeste stacila odpovedet, ze nikdy nevim. Na kontrole mi dr. opet rekl, ze se jeste nic nechysta. Tak jsem vklidu odesla domu utvrzena v presvedceni, ze mame jeste tyden cas. Vecer jsem jeste byla pozvana do prace na oslavu narozenin 4 kolegu. Samozrejme se vsichni ptali, kdy to bude. Stejne jako vsem, kteri se me ten den ptali na to stejne – a ze jich bylo :-)) –jsem odpovidala, ze nejdriv za tyden. Posledni mesic tehotenstvi jsem se snazila jist min a lehceji, ale tam jsem se pekne prejedla, jako bych nemela tyden jist. Manzel me vyzvedaval asi o pul devate, jenze se mu tam zalibilo a nemel se k odchodu. Dal si trochu vinka, ale kolegove ho k tomu jeste sem tam zatahli do kuchynky ... moc dobre jsem vedela, co se delava v kuchynce – trosku to prokladali necim ostrejsim. Kdyz jsme asi v jedenact odchazeli, vsemi jsem tvrdila, ze se na ne jeste behem pristiho tydne prijdu podivat. Manzel kolegyni tvrditl, ze ma maly rozum po tatkovi, a ze se do tech mrazu nepohrne. Tak jsem mu jen rekla, aby se nedivil a aby mu jeste maly do rana neukazal, jaky ma rozum ... Dostali jsme se do postele asi v pul dvanacte. Tesila jsem se, ze se pekne vyspim, ale nebylo mi prano.

V pul ctvrte me vzbudilo jako by mi nekdo striknul do pyzama, lekla jsem se, napadla me voda, ale bylo to opravdu dost malicko (asi polevkova lzice, vic urcite ne), takze jsem ji vyloucila a rekla si, ze to asi byl jen vytok, maximalne snad zatka. Sla jsem se oplachnout a v koupelne mi zacalo trochu tvrdnout bricho, na spani uz to nebylo. Sedla jsem si do kuchyne, a psala jsem manzelovi seznam, co bude potreba nachystat, kdyz budu v porodnici, roztridila jsem mu pradlo na vyprani (napsala jsem mu na kazdou hromadku cedulku jak to ma prat :-)) – co kdyby to nahodou prece jen bylo ono... No a pak jsem si dala sprchu. To byly asi ctyri. Uz v kuchyni jsem po ocku sledovala hodiny, jestli to ma nejakou pravidelnost – vychazelo to asi na pet minut, ale boleste nebyly jeste moc silne, tak jsem manzela nechavala dospat. Pak jsem jen slysela, jak manzel neochotne zaklapava budik ... kdyz se konecne vyhrabal do koupelny tak nasel me ve vane a ja jsem ho privila slovy „do prace dneska asi nepojedes, jestli bude maly predvadet to co doted“, tak na me vyvalil oci, jestli fakt. Tak jsem mu rekla, ze se to treba jeste muze rozehnat, ze si nejsem jista, ze uvidime za hodinu. To uz bylo vcelku jasne, porad stejne pravidelne kontrakce jen bolest silnjsi. Jeste jsem ho poslala lehnout, dokud se to rozjede vic, na nejakou masaz jsem se necitila a navic mi nedelaly zrovna nejlip vypary co na me poustel (no jo, vecirek). Chtela jsem co nejdyl vydrzet doma, tak jsem se na chvili nalozila do vany, ale ta mi moc dobre nedelala, tak jsem si spis brisko a zada sprchovala – to bylo mnohem prijemnejsi. Na chvilku jsem se pokousela prilehnout si k manzelovi, ale presne jsem vedela, ze v leze to nepujde, tak aspon na vsechny ctyri. Poradne jsem nevedela jak mam dychat a kvuli tomu (podle toho, co mi pak rekla asistentka) jsem se prekyslicila a zacala jeste zvracet. To me trochu vyplasilo, jsem pak vzdycky mrtva, tak jsem mela strach, ze me to strasne vycerpa...

Odjezd do porodnice jsem zavelela asi v sedm hodin (tri hodiny hekani doma mi prislo primerene). Nemame auto, tak jsem nejdriv chtela jet taxikem, ale manzel rozhodl volal tatkovi, nejdriv svemu, ten ale nebral telefon, tak pak memu. Cesta autem – hruza, a to mame nemocnici asi 5 minut (jeli jsme 10, protoze jsme na vsech semaforech chytli cervenou). Na porodni oddeleni jsme se dostali asi v 7.30. Na prijmu jsme zjistili, ze nemam prukazku – trochu jsem zazmatkovala, nachystala jsem si ji do kabelky, pak jsem se rozhodla, ze ji do porodnice nebudu tahat. Tak se manzel na pate otocil, a rychle jeste spechal domu pro prukazku. Sestricka na prijmu nebyla vylozene neprijemna, ale prijemny pristup si predstavuju jinak. Vzala me mezitim na monitor – po aute dalsi hruza, vydrzet v leze je fakt neprijemne a sestra me porad sprdavala, ze nemam zatinat, ze spatne dycham, ze to s takovou deset hodin nevydrzim. Pak nasledovalo vysetreni od doktora. Ten konstatoval, ze je to zatim na jeden prst, takze v rozbehu (mozna kdybych doma radeji chodila, nebo alespon stala, otevirala bych se rychleji – priste budu chytrejsi). Sestricka me vysetrovala jeste hned po nem – ze ma kazdy jine prsty – a u ni to bylo na dva. Pak na klystyr (zaplat panbuh za nej ... po prejidani na vecirku :-)), byla jsem prekvapena, ze se zeptali, jestli tam chci manzela. Prisel za mnou a ja byla rada, ze tam nejsem hodinu zavrena sama. Po sprse me znovu vysetrila a oznamila, ze to vypada dobre, ze uz jsou to skoro ctyry. Tak jsme sli na sal. Tam se o nas zacala starat jina asistentka. Ta me schladila otazkou, jestli mi sestricka rikala, ze je to na dva, tekze na zacatku. Doufala jsem, ze je to jen chyba v komunikaci, ale poprve jsem mela strach, ze to bude dlouhe. Vysel na nas sal, ktery jsem si tajne prala – velky sal s letistem, rypstolem, vakem, vanou (tu jsem vyuzit neplanovala) a moderni polohovaci ... kdyz napisu „kozou“, tak to trosku degraduju :-). Byla jsem odeslana do sprchy a nejlepe obkrosmo sednout na balon, aby se cesty pekne oteviraly. Tak jsem to zkusila – sedet mi na balone nevadilo, ale pohupovani nehrozilo. Manzel chudak asi vyplaseny se jen ptal, jak mi ma pomoct. Tak jsem mu naznacila, ze chci ticho, a ze si muze sednout do kresla a odpocivat, a kdyz budu neco potrebovat, tak si reknu. Nakonec tam byl takovy „podrz, prines“, ale byla jsem moc rada, ze je se mnou, i kdyz jsem ho nesnesla blizko sebe (o masazi nemuze byt rec, maximalne mezi kontrakcema pohladit po zadech, ale asi z pulmetrove dalky :-). PA mi jeste nachystala porodni vak – ten byl dobry na odpocinek a na slabsi bolesti, ale na kontrakce jsem musela na nohy – vetsinou jsem stala s roztazenyma nohama oprena o parapet a divala se z okna na protejsi patologii a projizdejici pohrebaky – ironie zivota. Pekne nahlas jsem si ulevovala, bylo mi opravdu jedno jestli to nekomu vadi, ve snu by me nenapadlo se pred manzelem ovladat. Manzel jen nosil sklenicku s cajem a zase usedal na kreslo. Kdyz to zacalo tlacit na konecnik, tak jsem manzela poslala pro PA, ta me vysetrila, zekla, ze to vypada dobre, ze uz je tam jen hlavicka, ale ze je jeste dost nahore, tak ze by bylo dobre jeste tak pul hodiny zustat stat, aby sestoupila dolu. No bylo to docela tezke, ale mela jsem pocit, ze uz mame skoro vyhrano. Opet jsem postavala rozkrocmo u parapetu. To uz tam s nami PA zustala a radila mi, ze se mam mezi kontrakcemi hodne uvolnit, abych si odpocala. Za pul hodinky me vysadili na tu luxusni kozu, trosku mi ji postelovali (dalkovym ovladanim), abych nelezela. Nejprve me jeste PA chtela alespon na jednu kontrakci postavit, ale pak se ji prestavali libit ozvy a ze uz musim zatlacit, ze se to miminku prestava libit. Prisla jeste jedna PA a dr. a ja dostala na nos kyslik. Poprve jsem vubec nevedela jak zatlacit – a kdyz jsem jim rekla, ze vubec nevim, co mi rikali, ze jsem se citila uplne mimo sebe, tak mi rekli, ze jsem spatne tlacila, ze nesmim do hlavy (coz jsem vedela, ale jak na to?). Na podruhe se mi podarilo zatlacit lip, ale kvuli malemu se to snazili co nejvic urychlit, takze prisel na radu oxytocin a pak jeste dr. tlacil na bricho – nastesti to nebylo nijak brutalni, z te doby si toho uz moc nepamatuju, to uz jsem byla jak v tranzu, nevim, jestli jsem jeste spatne tlacila. Zadnou bolest jsem necitila, ani nastrih, jen takove to proklouznuti, nekdo rikal jeste raminka ... no a maly byl venku, bylo 11.45.

Kdyz maleho vytahovali, tak jsem jen slysela, jak PA rika manzelovi, jestli nechce fotit ... tak jeste letel do tasky pro fotak. Maleho mi dali hned na bricho, ani nezaplakal, jen na me koukal. Manzela se zeptali, jestli chce prestrihnout snuru – i kdyz rekl „radeji snad ani ne“, tak vyfasoval nuzky a proste musel. Chvili mi maleho nechali na brisku. Sestricka si vzala maleho na myti a vazeni (3,67 kg, 52 cm – proste akorat), manzel sel s ni. Ja jsem mezitim jeste porodila placentu, nasledovalo neprijemne siti ... Kdyz se manzel vracel, nesl maleho v naruci a v ocich mel slzy :-). Prinesl mi maleho ke me, zkouseli jsme ho prilozit jeste na koze, koukal na me, ja na neho, trochu bradavku olizl, ale moc nevedel co s ni. Pak nas ulozili na postel, manzel si lehl k nam, pritiskli jsme si maleho mezi sebe, aby se zahral. Tatka vytuhnul. Po dvou hodinach nas presunuli na sestinedeli a maleho jsem skoro hned dostala na pokoj. Od zacatku byl moc pohodove miminko, tak doufam, ze mu to vydrzi.

Vzhledem k tomu, ze si Frantisek vybral, ze bude slavit narozeniny 27.1. stejne jako Mozart, dostal od kamaradu jeste jednu prezdivku (prezdivku Dobrota zdedil po tatinkovi, taky Frantiskovi) ... mame ted doma maleho Frantiska Amadea Dobrotu :-)))