Blíží se to. 15. března uplyne deset let, co jsem poprvé uviděla Jakuba.
Jsou lidé, kteří se dotknou Vašeho života , a přestože je znáte vlastně malou chvíli, zapíší se tak, že už na ně nikdy nezapomenete.
Pátek 22.6.2001: Začalo to, jak už ostatně víte, jako vždy. Ještě jsem své děti neviděla, ale už jsem je tušila.
Nikdy jsem nebyla skalním přívržencem jídla drženého ve špinavých rukou, kaloriích tekoucích ze samých nezdravých jídel jedených z plastu či papíru a přesto, že to se nezměnilo, něco je jinak.
Byl to zase jeden obyčejný den. Byl to čtvrtek. Začal prostince. Majda odcházela do školky s tatikem, jako ostatně pokaždé, když tu mne překvapil Kuba tím, že s sebou na tak jednoduchý akt předání dítěte do kolektivu, potřebuje kameru.
Padlo to i na mne. Jsem nemocná. No, to zní až moc honosně. Jinak řečeno- mám chřipku.
Procházela jsem se řadami knih, listovala dětskými motivy a připadala si jak u chrámovní zdi.
V poslední době mám pocit, že maminka, která není patřičně odvázaná z toho, že kojí, je společností těch "opravdovských" maminek hnána před soud a odsouzena stát opodál.
Myslela jsem, že jsme na tom lépe. Televizor přece není v naší rodině až tak důležitá věc.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.