Učím mé děti, jak se stavět ke sportu. Učím Majdu s Terkou, jak udělat kotrmelec. Učím to, co sama neumím.
Chtěla bych vidět ten kadeřnický salón, který by byl ochoten ostříhat naše broučky a přitom by si za tuto nevděčnou službičku nevyžádal celou naši výplatu.
Když jsem byla dítětem, stud se vyloženě nosil. Více vyvinuté spolužačky se ve třinácti styděly za svá formovaná poprsí, v patnácti se styděl naopak ten méně přírodou obdařený zbytek skupinky dívek.
Nikdy mne napadlo, že mám málo dětí. Od té doby, co jsme měli slavit narozeniny jedné naší berušky, mi však připadá, že mít tři holčinky je opravdu mizivé množství. Asi budu muset přidat, protože už teď jsem ve skluzu.
Vidět hradní stráž mé dcerky v koupelně okamžitě mne nemilosrdně odsoudí. No, co by Vás napadlo, kdybyste viděli dvě nahotinké holčinky s žebírkama vypadající jak stažený králík, jak obě usilovně drhnou spáry naší malilinkaté koupelny do výše metru dvaceti zubním kartáčkem?
Projížděla jsem v supermarketu oddělením čajů a kávy. Najednou mne zarazila jedna z desítek krabiček čajů. Jsem milovnicí čajů.
Přiznejte si otevřeně, proč chcete mít dítě právě teď?
Nevím, čím jsem si tuto poctu zasloužila, ale celá má rodina jaksi předpokládá, že mně to problém nedělá.
Učit se, učit se, učit se, tak přesně tato vzletná slova si pamatuji celé dětství. Byla vystříhána z bílé čtvrtky a visela na rudé oponě v naší školní tělocvičně, kde se konala nejedna besídka, soutěž či jiná významná akce naší školy.
Co mohou dva třicetiletí "kluci" a dvě šestadvacetileté žínky, kteří mají osm hodin volna vymyslet?
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.