Hm...

Věc je složitější. S "dělením" mají možná pravdu. Ale v životě nejde jen o dělení! Což takhle partnerské vztahy?

Co nebývá u jedináčků jednoduché:
1. odpoutání se od matky (zvlášť u synů a pokud matka umí šikovně synova kolísání využít)
2. tolerance plurality pohledů, názorů, prostě toho druhého vedle sebe. Jedináček byl zvyklý (a jinak to ani nešlo), že rodiče vycházeli z jeho potřeb a zájmů. Pokud je v rodině více dětí, každé z nich si ozkouší už v dětství, že jednou se vyhoví přáním a potřebám toho, příště druhého.
3. občas černobílé vidění: pravda je jenom ta, kterou vidím já. Dítě z vícečetné rodiny dnes a denně zažívá, kolik různých chutí a názorů můžou druzí mít.

Tím samozřejmě netvrdím, že jedináčci jsou špatní partneři. Jen to mají možná těžší. Nebo ne? Zajímalo by mě, jak to vidíte vy. Jak prožíváte svůj vztah s partnerem, který vyrostl jako jedináček, či jak vy se cítíte coby jedináček v partnerském vztahu.

Hezký den!