Postřeh o jedináčcích

Já mám tedy jeden jedináčkovský postřeh... a nejde vůbec o sobectví, dělení se nebo cokoli na ten způsob. Manžel je jedináček a navíc (což je v tomto případě asi důležité) je z rodu, kde má jedináčkovství tradici... 3 generace (tedy veškeré žijící a dnes pamatované příbuzenstvo) nad ním byli z obou stran jedináčci... málokdy se taková věc "zadaří", ale u nich v rodině to tak mají.
A velmi výrazně pozoruju ten fakt, že tchánovci, pratchánovci atd. nemají vůbec ponětí o tom, "jak to chodí s dětmi", jelikož v životě viděli jen jedno (to své jedno co vychovali, v případě tchánovců je to tedy můj muž) a tak ačkoli on byl úplně normální děcko, tak jim stále přijde, jak bylo jeho dětství výjimečné a náročné (zajisté oproti všem ostatním dětem na světě)... jak občas coby mimčo blinkal, jak byl nemocný (dle popisu stejně jako jiné děti, nikdy jej nepotkal žádný závažný problém), jak nechtěl jíst vařenou čočku, jak se občas zamazal na zahradě a jak nechtěl poránu do školky... kdyby měli ještě jedno, tak by zjistili, že tak to prostě u dětí normálně bývá, že naopak měli u syna štěstí na klidné a ovladatelné dítě, se kterým se dalo vždycky domluvit, že každé dítě je jiné a to, na co usuzují z jediného dítka, které zažili, není úplně realitou u všech. Mají to tak už celé generace, jak prostě nemají v rodině srovnání žádné sourozenecké dvojice, trojice (nemají vlastně ani neteře, synovce, bratrance či sestřenice) atd., tak mají pocit, že to jedno dítě je nekonečně náročné a že to, že se manžel ve třech letech zamazal v kaluži (a podobné prkotiny, které kterýkoli rodič či multirodič denně řeší a vlastně "neřeší", protože je bere za normální úměrné příslušnému věku), bylo jeho specifikem a příznakem jeho náročnosti.
Vnímám to v kontrastu se sebou a svojí (početnou) rodinou, ze které prostě vidím, že dvě a více dětí se dají zvládnout, že mnoho věcí, které pro tchánovce představují "závažný problém demonstrující výjimečnost či závadnost toho jejich dítka" je úplně obyčejnou vlastností dětského věku a že podle jednoho dítěte nemůžu soudit celý svět, protože každé je jiné...