Jako u nás

U nás je to podobně.. tedy ne až v takovém extrému, ale rysy jsou podobné. Děti mám od sebe 22 měsíců, teď je jim 2,5 a 0,5 roku. První byl raubíř + jsme museli 0,5 roku cvičit Vojtovku, takže jsem nestíhala absolutně nic + jsem byla hodně vynervovaná, jestli bude v pořádku atp. V tu dobu bylo naše manželství na tom dost špatně.. vzájemné odcizení, výčitky, proč doma není uklizeno atp. Od malého jsem se nemohla hnout ani když jsme začali přikrmovat, protože nikdo jiný s ním neuměl cvičit (4x denně..). Hádali jsme se i o peníze, ale hlavně ten nepořádek.. Manžel kontroloval každé smítko na podlaze (co na tom, že jsem zametala několikrát denně, stačila jedna svačinka a už to bylo

No a i náš sexuální život na tom byl dost špatně, bohužel. Měla jsem pocit, že manžela snad už ani nepřitahuju, pak jsem se podívala do zrcadla, uviděla své (po těhotenství) vytahané břicho a depka byla na světě. Všechno se ve mě nahromadilo - odcizení, zklamání z mateřství (měla jsem pocit, že nezvládám), strach o synovo zdraví, zklamání z toho, jak vypadám..


V necelém roce se ukázalo, že malý je v pořádku a my mu pořídili sourozence.. Narodila se nám hrozně hodňoučká holčička, takže teď se 2 dětmi je to lepší, než tehdy s jedním. Na sebe moc času nemám, jsem máma na 100 %, ale už mi to ani nevadí (třeba na net se dostanu tak 1x za 3 dny , pokud čas mám, tak cvičím a na postavě to začíná být vidět. Manžel se již zklidnil, nevím, jak se to stalo, ale je to mnohem lepší (asi to bude jeho prací, je teď tak vytížený, že přijde domů a chce mít klid, takže už ani moc nekritizuje.. .

Držím moc palce, ať se to u vás vyřeší, hlavní je vydržet!!! Máš děti ještě malé, všechno se upraví, dej tomu čas. A až bude příště manžel hlídat, neseď doma, ale vyraž ven - do města, do obchodu, do kina.. kamkoli, jen nebuď doma. Uvidíš, jak ti to psychicky prospěje!!