No jo, to jsou chlapi

Jsem vdaná devět let a máme dvě děti. Musím konstatovat, že co si ženská nenaučí chlapa hned na začátku, tak to nemá. Málo který chlap je pozorný a dělá ženský v podstatě to, co jí na očích vidí. Ženská když něco chce, tak si o to musí tomu svýmu muži říct, protože jinak to nemá. A to se týká i dětí. "Vždyť jseš na mateřský, tak můžeš odpočívat kdy chceš. Když ti není dobře, tak si přece můžeš lehnout ne? Já musím chodit narozdíl od tebe do práce...." No tak to moc dobře znám. A nebo " Tady je zas pěknej bordel... nemám vyžehlenou košili... " atd, atd. No moc dobře to taky znám a mám na to pát takových svých rad, nebo metod, nebo já nevím jak to nazvat.
Nejprve můj pobyt v porodnici s druhou dcerou - " Já tě tak obdivuju, jak to všechno můžeš zvládat, to teda nechápu..." No a to nemusel prát,žehlit a nijak extrémě uklízet, vařila mu mamka nebo tchyně a jen hlídal prvorozeného dvouletého syna pět dní - obdiv mu vydržel asi měsíc. Ale zkusil si to. Začala jsem tedy postupně zvyšovat nároky.Nejdřív se rozčiloval a bránil - jsou to hlavně moje děti - že? Tak jsem mu musela vysvětlit, že to jsou i jeho děti a že jsme je oba chtěli stejně. Je fakt, že občas zapracovala i tchyně, která mu na rovinu řekla, že mu klidně ještě teď i jednu vrazí...)Časem jsem mu začala vysvětlovat, že on je taky člověk, že má taky ruce a nohy, že je taky zdravej, tak nevidím důvod, proč by neměl určitý věci dělat i on. Opět se bránil, byly hádky a dozvěděla jsem se, že já jsem od toho ženská a že to příroda tak zařídila, abych já to uměla líp. Nicméně přeci jen přistoupil na to, že děti občas pohlídal nebo mi s něčím v domácnosti pomohl. Další zlom nastal, když jsem skončila mateřskou a začala chodit do práce. Byl tu jiný problém - vyzvedávání dětí ze školky a později i školy a i napsaní úkolů. Opět jsem mu musela vysvětlit, že to jsou i jeho děti.
Kolikrát když se ohlédnu zpět mě mrzelo, že třeba nevezme kočárek a nejde si třeba sednout na jedno někam na zahrádku, když je venku pěkně a já bych si buď v klidu uklidila, nebo něco udělala. Nebo když si soused hrál s dětma na hřišti a můj chlap mi řekl, že je unavenej... Jo taky mě spousta věcí mrzela. Ale myslím, že opravdu se k tomu musí chlapi nějakým způsobem dostrkat a naučit pomalu a nenápadně a když má chlap ženskou rád, tak se to naučí. Miluju svýho muže a myslím, že máme spolu šťastný vztah, ani já nejsem ideální a mám své chyby a vždycky když mi bylo nejhůř, tak jsem si říkala- ale co, ať si nejezdí s kočárkem, ať si je unavenej, hlavně že v něm mám zastání, spolehnutí, nechodí za ženskejma a je jinak hodnej a je s ním řeč. Po devíti letech manželství mi pomůže se vším co potřebuju - i když si to musí nejdřív okomentovat a někdy si i vymyslet tisíc důvodú proč to nejde nebo nemůže udělat, děti když jsem v práci hlídá v pohodě, když si někdy chci zajít s kamarádkami na kafe, tak neřeční a já mu teda zase za to vyžehlím ty hrozný košile a uvařím dobrý oběd. Zkrátka i já jsem přišla časem na to, že je to všechno o kompromisu a umět se domluvit. Je fakt, že se mezi chlapy najde i nějakej vůl, ale myslím, že jich je míň. Spíš ten svět ženskejch a chlapů je tak rozdílnej a oni za to nemůžou, že jsou takový - jsou to prostě jen chlapi)