Re: Co když se IVF nezdaří?

1. Můj optimismus. Nemyslím si, že můj optimismus před prvním IVF je nějak špatný, nevhodný či nenormální. Myslím, že většina žen, která do IVF jde, má stejný. Nemyslím si, že myšlenky typu "Stejně se to nepovede, třicet tisíc v háji, cítím to v kostech" moc nepřidají. A taky si myslím, že pokud tato žena po IVF neotěhotní, tak bude zklamaná stejně jako ta, která se těšila a věřila v úspěch.
Mám optimismus v otázce otěhotnění, ale narozdíl třeba od jiných mám pochybnosti v donošení. Spolu se mnou se snaží otěhotnět i moje mamka, první IVF neproběhlo, měli špatné vajíčka, druhé vyšlo, ale o miminko přišla ve dvacátém týdnu po amniocentéze (zdravému dítku odtekla plodová voda). Potřetí otěhotněla přirozeně, ale měla mimoděložní těhotenství. Jsem si vědoma všech těchto rizik a přesto optimisticky doufám u svého IVF v úspěch. Moje mamka, i přes tyto neúspěchy, doufá u svého dalšího IVF v totéž. Myslíš, že by neměla? Myslíš, že by se měla užírat obavami o tom, jak jí to zase nevyjde?

2. Adopce. Nevím, z čeho jsi vyčetla, že je mou touhou mít IHNED doma blonďaté dítko. Pod pojmem "půjdem ihned do adopce" si já představuji to, že zajdem spolu s manželem na příslušné úřady, vyplníme, co bude potřeba a vydáme se na cestu nekonečného čekání, papírování a kontrol. O adopci jsme s manželem už uvažovali, ale nakonec jsme se rozhodli, že si nejdřív zkusíme dítě vlastní (které se buď povede nebo nepovede) a pak buď zkusíme adopci ihned anebo uvidíme podle situace.

3. Pokora. Myslím, že pokorná jsem dost. Nikdy jsem se nezapojovala do diskuzí typu "No to je nádhera! Pořádně se tulínkuj a za dva týdny budeš mít na testu určitě //!!!" Zároveň jsem nikomu neukazovala své grafy (u mě to vlastně nebyly grafy, ale přímky), nikdy jsem se při zpožděné menstruaci nedívala na botičky a dudlíčky. Vím, jaká může být cesta k dítěti, ale nemyslím, že by ji moje optimistická nálada nějak změnila.