soukromý dětský tábor a dřepy

v létě jsem posbírala 4 děti, nevlastního syna, neteř a další dva lupínky. Jelikož jeden z těch lupenů má velice bohatou slovní zásobu - bylo mu tehdy 11 let a slova prdel, pí.., ču..., hov.., haj.., svin., vol., apod. má v každé větě čtyřikrát, ale jinak je to velmi šikovný a pracovitý hoch, nadšený pomoci jakkoliv- tak jsem si ho vzala stranou a vysvětlila, že budu moc ráda, když s námi stráví týden, ale tahle slova od něj nechci slyšet, protože se může stát, že se to velmi rychle ostatní děcka naučí a na mě vletí jejich matky. samozřejmě mu to moc nešlo. Tak jsem vyhlásila "táborový" zákon. Kdo řekne sprostý slovo udělá deset dřepů. Tenhle kluk si dřepoval dopředu. Ostatní to chytlo taky. Každej každýho hlídal. Kdo řekl i jen blbeček, musel zadřepovat. Počítali se i dřepy. Dokonce se i zapisovalo, kdo má kolik dřepů dopředu. Vulgarismy nelítaly téměř vůbec. dřepovaly děti, dřepovaly návštěvy, dřepoval manžel-chudák zamlacoval stanový kolík do země a praštil se do ruky a kur.. byla na světě. Všichni s napětím čekali, kdy začnu dřepovat já. Uzavíraly se sázky, že Peťa to nemůže vydržet,když to ještě nikdo nevydržel /samozřejmě jsem měla špehy všude/. Držela jsem se, věřila jsem si. Jo, pak se takhle člověk spálí o horký plech s buchtama a pěkně od plic si zařve "do prd..éééééééé!" A deset dřepů pro mě bylo na světě. A víte co? Děcka se válela smíchy, že jsem taky podlehla. Nechtělo se mi dřepy dělat.. Udělala jsem dva se slovy:"Máte po buchtách, holenkové." samo mi dřepy chtěly odpustit, no ale to nešlo, když už jsem to vymyslela, tak jsem si to taky pěkně vyžrala. Zákon prostě platil i pro mě A buchty chutnaly všem, buďte v klidu.