Re: No jistě

A jak víte, že nebude chtít? Já nikdy děti nechtěla. Do pětadvaceti jsem prohlašovala, že ani náhodou. Dělala jsem kariéru. Pak jsem se vdala a najednou bylo přirozený mít dítě. Dneska mám dvě cácorky a chci ještě třetí. Tu první jsem neuměla ani pochovat, když se narodila. První noc jsem ji vrátila sestrám na sesternu. Nestydím se za to. Bylo nás šest na pokoji, všechny ostatní maminy spaly s dětma, protože už další den měly jít domů, a moje malá ječela, i když jsem ji chovala. Neměla jsem jí co nabídnout, mlíko jsem ještě neměla a nechtěla jsem budit tu spoustu mimin na pokoji. Sestra, co vykoukla ze sesterny, mi tehdy řekla, že jsem si měla koupit plyšovýho medvídka, když nechci, aby to brečelo. Asi čekala, že se budu stydět nebo se rozbrečím a dítě si vezmu. Ráno mi ji přinesli a přestěhovali nás na pokoj, kde jsme byly samy. Vzala jsem toho mrňouska do náručí a povídám jí: "Hele, v noci jsme se moc nevytáhly. Uděláme dohodu. Zvládnem to spolu, jo? Ty nebudeš ječet a já zjistím, jak je to s tím mlíkem, jestli už nám funguje mlíkárna." Zafungovalo to. Malá najednou přestala brečet a já už jsem ji sestrám nechtěla ani odevzdat na kontrolu. Když jsem měla druhý mimčo, moje prsa si vzpomněly na 13 měsíců kojení, které už zažily, a malá se přisála hned na sále a nakojila 5 ml". Tak jsem jí řekla: "No vida, mlíko by bylo, tak sosej, zavrtej se do zavinovačky a pospi si, ať můžem vyrazit za ségrou." Za 72 hodin nás pustili domů. Kojily jsme pak 23 měsíců a obě holky jsou moji mazánci. Jsou to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, a taky to nejdůležitější. To, jak se někdo chová před dětma nebo ještě v šestinedělí, nevypovídá lautr nic o tom, jaká to bude máma. A myslím, že pro táty to platí taky.