Re: Solidní panika

Když jsem přišla z porodnice byli jsme na tom s partnerem stejně a já navíc s rozpáraným břichem po císaři a ještě s přetrvávajícími problémy, které k císaři vedly. Takže vysílená, nevyspalá se zdravotními problémy. Když jsme spolu poprvé po příchodu koupali, říkám ať to zkusí...on na mě, že ne, že to neumí ať to udělám. Jediné spásné co mě v tu chvíli napadlo bylo mu říct, je naše, nás obou, já ji koupala tak napůl jednou v porodnici, neumím to, jsme na tom stejně a tebe nic nebolí, takže to prostě musíš skusit a nezabít nám naše miminko. A bylo to, měl strach, já taky. Ale spolu jsme to zvládli, já si u toho pobrečela... a tak to bylo se vším. Mě taky nikdo nedal k miminku návod (a jak by se hodil), nikdo mě to neučil, taky jsem nevěděla jak dát plínku, že se zadeček musí mazat atd. ale postupně jsme se to oba naučili. Příteli šlo líp nošení (ono s břichem v pořádku se to líp chodí a houpá, než s dva měsíce bolícím břichem, že ) a mě zase takové ty přebalovací a zabavovací. Takže jsme si vyměňovali zkušenosti. Navíc u mě díky nemoci hrozí kdykoliv nemocnice, takže vždy říkám, že se musí umět postarat o malou, tak jak roste, podle aktuálních potřeb. Musí vědět jaké má plíny, co jí, kdy jí. Kupodivu tohle zabralo, ale taky nechtěl. Jenže v době kdy já řídím štreky (taková ta mužská práce) a v podstatě v práci dělám stejnou práci jako on, tak se musí on naučit přebalovat dítě a obstarat ho a argumenty, že on je chlap a neumí to neobstály hned na začátku. Asi to nejde s každým chlapem, ale zase jsem si říkala: Jaký si to uděláš takový to máš. Teď spolu vycházejí báječně.