tchýně

Vybavilo se mi dílo Richarda Aldingtona "Všichni lidé jsou nepřátelé" - zhruba to znamená, že když se dva lidé do sebe zamilují, všichni ostatní lidé se tím stávají jejich nepřáteli. Bylo by možné dodat - a tchýně zvlášť.
Tchýně v článku se jeví jako neškodná, horší je podle mě tchýně, která musí být neustále středem pozornosti,úcty a lásky, "jedničkou", tou jedinou, kterou syn uznává a miluje, a dosahuje toho všemi prostředky - od předstírání nemoci, shazování snachy,
neustálým vychloubáním, přesvědčováním syna, aby se rozvedl, a našel si něco lepšího. To trvalo pokud jsme měli dvě děti, zlom nastal, když jsem očekávala dítě třetí, kdy asi 14 dní před porodem to manžel nervově nevydržel a dostal hysterický záchvat - že to třetí dítě bude pro tchýni obrovská rána, že si ani neuvědomuji jak jsem jí tím ublížila. On totiž jezdil navštěvovat své rodiče sám, a ona plakala, jak špatně dopadl, že se se mnou oženil, třetí dítě pro ni znamenalo konec naděje na rozvod. Manžel si bohužel velmi ochotně nechal vsugerovat, že on neměl mít děti, že on je ten, o koho se má pečovat, o koho se mám starat po všech stránkách (protože jako dítě byl nemocný - jak se pak ukázalo, byl jednou nemocný). Mě osobně to chování mrzelo kvůli dětem, já sama jsem milovala svou babičku, chtěla jsem, aby to poznaly i moje děti, ale tchýně řekla, že máme přijet, až jim budou tři roky a bude se s nimi dát mluvit. Moji rodiče již nežili. Vadilo mi také, že manžel se tím nechal naprosto ovlivnit, že tchýni uznával, vážil si jí, já jsem pro něj byla nula. Neměla jsem sil, abych se nějak prosadila a udělala si v rodině pořádek, manžel byl alkoholik - často mimo domov, případně přišel večer, najedl se a usnul, byla jsem totálně vyčerpaná. Teď už jsem sama tchýně, jeden zeť bohužel také pije, ale já se do ničeho nepletu.