Re: zastání

Člověka takové věci mrzí a sama si pamatuju, když jsem měla děti malé, že jsem si často říkala, že je "prostředí venku" až nepřátelské k dětem. Chvílema jsem byla až nešťastná z toho, jaký lidi dokážou být. Počínaje staršími nerudnými lidmi, nebo těmi velmi zaměstnanými, kteří i v tramvaji musí pracovat na notebooku a soustředit se na "budoucí jednání atd.", kdy Vám dávají najevo, že je vaše dítě vysoce obtěžuje už jenom tím, že se třeba dětsky rozesměje apod... Nebo se nám stalo, že moje dcera v cukrárně, když byla tak 4 letá zasněně a s úsměvem sledovala jakousi "babičku", načež se na ní babička obořila se slovy, co čumíš ty rozmazlenej spratku a pak mi dala kázání o tom, jak si ty dnešní haranti můžou všechno dovolit, např. koupit si dort na který ona se jen chodí koukat apod. Postupem času jsem došla k tomu, že holt tyhle "události" patří k životu, jsou lidi v pohodě a pak ty "nepříjemní prudiči", kteří mají problém se vším a nejspíš to nebude jen s dětmi. Začala jsem tyto lidi považovat za chudáky, kteří jsou nejspíš ve svém životě značně nešťastní, či tak sebestřední, že kromě sebe nic nevnímají a takovými lidmi se nemá cenu zabývat. Tyto lidi ignoruji, pokud vím, že je mých dětí se potřeba zastat, tak stojím při nich a děti prostě ví, že se setkají v průběhu života s lidmi příjemnými i nepříjemnými. Vychovávám je tak, aby se chovaly ke všem slušně a pokud narazí na "blba", tak ať si myslí své a pokud není nutné jít do konfliktu, tak to vypustit z hlavy a ží si dál svůj život a sbírat si do něho ty hezké zážitky a tyhle lidi možná tak v duchu politovat. Docela to funguje, myslet si, že je to nešťastník, který je na tom vlastně asi dost špatně. Určitě jsem to ale víc vnímala, když děti byli opravdu malé. Postupem času člověk tak nějak "otupí" a myslí si své a už se tím ani tak netrápí, ono to nemá smysl a nebojte syn se z toho oklepe, když ví, že jste stála při něm. Pro něho by bylo horší, kdyby neměl zastání,takhle si myslím, že to bude v pohodě