Re: Jedno přání dítěte rodičů nerozvedených

Tak já to měla obráceně, asi od 12 jsem se bála, že se naši rozvedou. Udělali to taky až v mých 17ti, téměř rok poté, co se táta jednu noc poté, kdy ho máma poněkolikáté vyhazovala z bytu, opravdu nevrátil. Máma pak byla 1/2 roku hospitalizovaná na psychiatrii (deprese), nezbavila se psychických problémů doteď (je to už přes 20 let). Ta přání jsou sice naivní, ale co bych dala za to, kdyby se jimi máma aspoň trochu řídila. V dětství jsem byla vždy na straně táty (kdyby na mě někdo tak pořád křičel a něco mi vyčítal jako tehdy máma tátovi, tak uteču ze vztahu taky). Poté, co táta odešel, jsem byla dlouho na straně mámy, než mi (asi tak 10 let poté) došlo, že táta vlastně odešel jen od mámy, ne ode mě a od sestry. Teprve potom se mi povedlo si k tátovi znovu najít vztah. Táta se o mámě sám od sebe nebaví, ale máma o něm nikdy nemluvila dobře, tchyně je pro ni doteď nejhorší ježibaba, což od rozvodu naprosto otevřeně ventilovala přede mnou i před o 8 let mladší sestrou. Fakt je, že teprve po rozchodu rodičů jsem se hodně osamostatnila (naši mě předtím doma nenechali nic moc dělat - vařit apod., ale najednou byla na čas celá domácnost na mě, ocitli jsme se navíc rázem bez auta). Ale ty negativní výlevy ze strany mé mámy na adresu celé poloviny mého příbuzenstva bych si bývala ráda nechala ujít
Jinak mě a sestry se taky nikdo na nic neptal, přestože táta nás (zřejmě kvůli mámině zhroucení se) chtěl do své péče a nakonec od toho ustoupil. Pamatuju si, jak jsem se bála, aby sestru nedali do dětského domova. Ale v soudním rozhodnutí pak stálo, že se o nás starali děda s babičkou (jo, starali se tak, že jsme k nim jezdili každou neděli na oběd). A v domě s námi byli teda se strejdou, takže úplně opuštěné jsme se sestrou nebyly.